Domů > Teoretické texty > Diplomová práce > Holý text > 01 - Prolog: smysl poezie

01 - Prolog: smysl poezie

01. Prolog

Představte si, že někdo napíše báseň pouze z písmene „e". Jde to vůbec? Kde jsou verše, rýmy, sloky - vůbec slova? (obr. 1) A dá se taková báseň recitovat?

Představte si, že někdo napíše na stěnu:

SLOVO

Co to je? Próza, poezie či obraz? Nebo je to jen barbarství, namyšlené grafiťáctví, co si plete pojmy s dojmy a neváží si majetku počestných lidí? (obr. 2)

Představte si, že někdo napíše na internet do kategorie „Poezie":

Sesbírej

hromádku oblázků

a sestav z nich

kdekoliv

 

i s nadpisem

oblázek za oblázkem

jako slovo za slovem

řádku za řádkou

 

jako verš za veršem

pohlednou báseň

Je tento „návod" vůbec báseň?

A výsledek tohoto procesu - je to také báseň, je to ještě literatura? (obr. 3)

Jistěže v moderním a postmoderním umění může kdokoliv prohlásit za umělecké dílo cokoliv. Ale čas ukázal, že dané příklady opravdu jsou „poezií". Dané příklady jsou vrcholky dlouholetého hledání, pokusů a omylů, hledání odpovědi na otázky typu: Co je umění? Kde je v životě poezie? Má náš jazyk ještě cenu? Co je porozumění...?

 

01.1 Vymezení pojmu „poezie"

Poezie vedle prózy a dramatu představuje základní druh literatury. Psanost je pro ni sekundární, původně určena k ústní produkci. Ve starověku řecké „poiésis" (= tvorba) znamenalo veškerou literární tvorbu, někdy v období klasicismu získal tento termín nový význam, který označoval dobré dílo - bez ohledu na to, zda bylo psáno veršem či nikoli. Teprve později získal tento termín užší význam.

Poezie je dnes synonymem pro lyriku. Poezie/lyrika je literární druh, převážně stylizovaný ve verších (rytmicky i graficky organizovaný) a zdůrazňující nekonvenčnost jazyka. Dalšími znaky poezie jsou subjektivnost, hlásková instrumentace, figurativnost a významová mnohoznačnost. Vyjadřuje naladění a postoje původce díla - básníka. Liší se tak od epiky a dramatu jako dějových a relativně objektivních literárních druhů, kde jsou v popředí vzájemné vztahy jednajících postav. Zde jsou v popředí vztahy slov. Případný „lyrický děj" je fragmentární, nemá podobu pevného námětu se zápletkou a rozuzlením.

Poezie se z různých perspektiv opětovně navrací k tematickému základu, prodlévá a krouží, zvrstvuje významy. U poezie oceňujeme hloubku a zhuštění výrazu - nikoli všeobsáhlost jako v próze.

Poezie má blíže než jiné literární druhy k hudebnímu a výtvarnému umění.

 

01.2 Poezie v modelu jazyka

V první polovině 20. století se začali mnozí vzdělanci zaobírat do hloubky otázkami typu: Má náš jazyk ještě cenu? Nejsou už naše slova vyprázdněná, znamenají něco? Porozumíme si vůbec někdy?

Tyto otázky řešili filozofické i vědecké směry jako strukturalismus, existencialismus, fenomenologie a hermeneutika (viz kapitola 6), v neposlední řadě je to velké téma postmodernismu vůbec. Z různých přístupů k této problematice bychom se podívali na zajímavý model jazyka Viléma Flussera.4 Myslím, že nás posune dál v našich otázkách o vymezení poezie.

Flusser tvrdí, že skutečné je to, čemu věříme a co chápeme (zcela v duchu Hegelova výroku, že o bytí není jiné přesvědčení než víra). V pohanském starověku skutečnost plynula z přírodních mocností; v křesťanském středověku byl středem transcendentní Bůh; v novověké kultuře pak našla skutečnost útočiště uvnitř intelektu - uvnitř mysli, duše člověka. Navíc nežijeme (jako lidstvo) v jedné jednotné skutečnosti, nýbrž v pluralitě skutečností, jejichž zdánlivá jednota je vždy nejistým výsledkem neustálého překládání z jazyka do jazyka.

„Není skutečnosti mimo jazyk," touto lehce provokativní formulací, která má přimět k zamyšlení, k diskusi, nemíní Flusser nic víc a nic méně, než že skutečnost se děje v řeči. „Nevyslovené" se stává skutečným tehdy, když je to uchopováno a chápáno v autentické rozmluvě intelektů. Ke zkoumání tohoto vysoce abstraktního procesu vypracoval Flusser své vlastní pojmové nástroje rozlišením různých vrstev řeči (obr. 4).

Základní jsou pro Flussera dva pojmy: poezie, která se vzpíná k oraci (adoraci, vzývání nevyslovitelného) a rozmluva, která může neznatelně upadat do konverzačního tlachu. Jazykový proces (konstituce skutečnosti) má dvě zřetelně odlišné fáze: básnickou intuici a kritickou rozmluvu. V první fázi se intelekt střetává s nicotou a snaží se rozšířit hranice jazyka - s rizikem, že se přitom propadne do chaosu blábolení. Vyjde-li však z tohoto utkání vítězně, přináší s sebou jako úlovek nový verš, nové slovo k rozmlouvání. Ve druhé fázi se pak intelekty snaží postupně rozplést smysl naznačený ve verši, jejž básník nabízí. Z tohoto hlediska lze říci, že poezie nová témata předkládá, a rozmluva je rozkládá. Poezie a rozmluva tak Flusserovi představují dvě základní formy činnosti intelektu, aktivity, z níž povstává veškerá skutečnost.

Flusser končí výzvou, že myšlení/jazyk není prostředkem k ovládnutí chaosu, nýbrž prostředkem k adoraci toho, co nikdy ovládnout nelze. Jazyk je svou podstatou chvalozpěv a oslava nevyslovitelného. Zřídlem jazyka a intelektu je úcta a bázeň před „něčím", co se vždy znovu ukazuje jako „zcela jiné" (nicota). Jazyk je v podstatě slavnost, v níž se slaví blízkost nedosažitelného. Zde se vrací jeho téma religiozity a víry, jako základu veškerého myšlení, veškeré kultury.

Pro tyto závěry je pro nás Flusserův model jazyka velmi podnětný a výstižný, protože (jak uvidíme) vystihuje komplexně cíle experimentální, respektive vizuální poezie od starověku po současnost.

 

01.3 Vizuální poezie

Žijeme ve vizuální době. Údajně 7 % celkového vlivu komunikace je odvozeno ze slov. 38 % přijímáme skrze vokální poselství (tón, barva, výška hlasu) a nejvíce, 55 %, je poselství neverbální, většinou vizuální. Uvedená čísla se v různých výzkumech o něco liší, ale nepochybně pouhé slovo, hodně ztrácí na své naléhavosti.

Vidění se v naší kultuře stalo synonymem porozumění. Říkáme: vysvětlit problém, rozsvítilo se mu, nevidím v tom rozdíl, vidět věci v jasném světle apod. Měřítkem pravdy je svět tak, jak ho vidíme (mnohem spíš než jak ho slyšíme, nebo cítíme).

Proto se i poezie v širším slova smyslu (jako východisko jazyka) snažila zakotvit také vizuálně. Krom své tradiční grafické struktury (dělení na verše, sloky, rýmy atd.) už od starověku začala využívat postupy vzaté z výtvarného umění, a vzniká tak vizuální poezie. Jazyk přechází od typu verbálního k typu výtvarnému, sílí jeho kaligrafická kvalita, zatímco ideografická kvalita slábne. Daleko později, v 60. letech 20. století, se snahy básníků nalézt výrazný a univerzální poetický jazyk nespokojí jen s výtvarným uměním a literaturou, budou přesahovat hranice umění vůbec, a vznikne zastřešující tendence v umění na hranicích literatury a výtvarna - experimentální poezie (na ni se budeme soustředit v kapitole 6). Vilém Flusser se domnívá, že jde o opravdovou revoluci na území našich jazyků, totiž o první víceméně vědomý pokus (od doby egyptských hieroglyfů) vytvořit grafický, obrazový jazyk nezávislý na jazyku mluveném. Experimentální poezie zdůrazňuje formální, strukturní prvky a postupně potlačuje prvky významové. Užívá naší abecedy k účelům, pro něž není původně určena, totiž k bezprostřednímu vyjádření myšlenky, nikoli k transkripci myšlenky mluvené. Používá písmena takřka jako obrázky, ne-li přímo jako ideogramy s množstvím nedořečených významů. Například písmeno „O" nereprezentuje pouhou hlásku jakožto prvek slova, stává se přímým výrazem pojmu, který může být následně přeložen do mluveného jazyka jako bludný kruh, celek, nebo uzavřený, jistota nebo prázdnota.

 

Jak zjistíme na příkladech z historie vizuální poezie, báseň dělá básní nejen verš, rým, rytmus apod., ale vůbec nekonvenčnost užitého jazyka, obraznost a významová mnohoznačnost.

Básník Stephan Mallarmé řekl, že poezie se dělá ze slov a z rýmů. Brazilský experimentální básník Wladimir Diaz-Pino ze zkušenosti své tvorby upřesňuje, že poezie se nedělá ze slov, ale ze vztahů.

Poezie, to jsou nové vztahy mezi znakem a plochou, mezi znaky vzájemně, mezi textem, autorem a čtenářem - je to hra, která tvoří novou skutečnost a nové porozumění.

Je to opravdu „poésis" v pravém slova smyslu.

 

 

POZNÁMKY:

Ve své prvotině Jazyk a skutečnost (1963) Vilém Flusser naznačuje cestu k vytvoření jakési celistvé filosofie jazyka. Autor chce proniknout až k samému jádru jazyka. K tomu je třeba nikoli odstup, nýbrž naopak „naivní", bezpředsudečný přístup; je třeba intuice jazyka v jeho kvalitě estetické, tak jak se dává smyslovému vnímání. Jazyk, v němž myslím, utváří nejen skutečnost, která je mým světem, nýbrž formuje samu mou mysl.

Jestliže se Flusser zaujat vidinou „bezpředsudečného", autentického poznání jazyka, rozhodl metodicky odhlížet od poznatků, k nimž dochází lingvistika a vědy příbuzné, zaplatil za to „diletantským impresionismem" (dle překladatele), stavěním na básnicko-filozofických dojmech nikoli vědeckých termínech. Pro bližší poznání poezie je to však metoda přijatelná.

Flusser, V.: Jazyk a skutečnost. Přeložil Karel Palek. Triáda, Praha 2005. Str. 180 a předsádka.

Toto schéma je nutno představit si trojrozměrné. "Globus" jazyka se vznáší v nicotě a dotýká se jí celým svým povrchem. Jazyk je komplexní systém výrazových znaků, model tedy zahrnuje i jazyk hudební a vizuální (výtvarný).

Popis vrstev In: Flusser, V.: Jazyk a skutečnost. Přeložil Karel Palek. Triáda, Praha 2005. str. 105-150

Rozmluva

Rozmluvu jsme si znázornili jako síť, kterou setkávají intelekty, vstřebávající a vysílající věty.

Při své realizaci v rozmluvě se intelekt (mysl, duše) vynořuje z nižších vrstev jazyka. A pokud ztroskotává jeho snaha uskutečnit se rozmluvou, znovu do nich upadá. Intelekt je tedy, tak jako jazyk, určitým procesem. Skutečný je jen potud, pokud se účastní na rozmluvě, tj. pokud uchopuje, chápe a artikuluje. Pakliže se již nedokáže uskutečňovat, přestává intelekt uchopovat a chápat, stává se hluchou ozvěnou vět, které se od něho odrážejí. Rozmluva je vědecký jazyk, prozaický jazyk a jazyk prostě sdělovací, v němž se intelekty skutečně setkávají; je tedy opravdový, autentický. Všechno, co v našem nákresu leží pod rovníkem skutečnosti, je v tomto smyslu fiktivní, je to neautentický jazyk.

Konverzační tlach

V pásmu konverzačního tlachu vládne uzavřené klima úzkosti. Intelekty (mohou-li se tak vůbec nazývat) nevstřebávají informace, které se na ně hrnou, jenom je mechanicky odrážejí, jako by to byly tenisové míčky, a tak povstává konverzace. Informace vypůjčené z rozmluvy poletují od jednoho pseudo-intelektu k druhému, přitom jsou překrucovány a komoleny. Pseudo-intelekty, uzavřeny do sebe, jsou pouhou hříčkou nestrávených, nepochopených informací, které je ze všech stran obklopují;

Poezie

Na sever od pásma rozmluvy je pásmo poezie. Řecky je to „tvorba", němčina je překládá jako Dichtung (zhuštění, stlačení). Podle definice, kterou nabízí Encyklopedie Britannica, je poezie konkrétní a umělecké vyjádření lidského intelektu v emocionální a rytmické sféře. Z hlediska původu: poezie povstává z rozmluvy tak, že ji stahuje, zhušťuje významy až do neprostupnosti (jak to vyjadřuje německé Dichtung), a tím rozmluvu překonává. Z hlediska funkce: poesie je tvorbou nového jazyka, produkovaného z nicoty obklopující jazyk ze všech stran; tento nový jazyk je sám o sobě intelektuálně nepochopitelný, stává se však pochopitelným, je-li rozředěn v rozmluvě.

Poezie zahrnuje produktivní filosofii a zahrnuje rovněž ty fáze vědecké činnosti, kdy jsou formulovány nové pojmy. Jinými slovy: básník je ten, kdo má nové myšlenky. Básnické myšlenky (verše) jsou nové proto, že obsahují nové prvky (nové pojmy) nebo nová pravidla (novou gramatiku). Tvorbou nových pravidel není svoboda tvoření nijak omezována, naopak se rozšiřuje. Nová pravidla umožňují nové kombinace jednotlivých prvků, a tak rozšiřují oblast svobodné volby. Nedostatek pravidel nejenže nepředstavuje svobodu, představuje chaos náhody, jenž brání svobodné volbě tím, že znemožňuje předvídat její důsledky.

Slovní salát a blábolení

Básníci jsou průkopníci, kteří se ve prospěch náš i svůj vlastní vystavují nebezpečí, že je nicota nevyslovitelného pohltí. Nejenže to nejsou izolovaní solitéři, jsou to naopak ti, kdo - právě dík své usebraností - rozmluvu vedou a řídí. Zatímco v rozmluvě hrozí intelektu, že upadne do konverzačního tlachu, básníkovi hrozí strmější pád do slovního salátu, tak typického pro šílenství. To, co psychiatrie nazývá demence, je z jazykového hlediska rozklad intelektu. Vlákna vět (myšlenek), která se kříží a splétají v uzel intelektu, se náhle uvolňují, odlučují od sebe, a intelekt se rozkládá. Tam, kde byl v síti rozmluvy uzel, otvírá se najednou propast nicoty, v níž se převalují útržky vět, zbytky zničené skutečnosti, slovní změť a drť. Zdánlivě tu vládne naprostá svoboda. Avšak tato chaotická svoboda je právě znamením naprosté nemožnosti volby. Jazyk chudne úměrně to­mu, jak se dezorganizuje. Pásmo slovního salátu (termín z psychiatrie) a blábolení, jazyka rozbitého a rozdrceného, je do jisté míry zrcadlovým obrazem pásma poezie a orace.

Orace a pól mlčení

Orace či adorace je jazyk mystiků, mágů, ale i matematiků. Zjišťujeme, že existuje podobnost více než náhodná mezi matematikou a hudbou. Tou měrou jak jazyk (literární i hudební) stoupá k vrstvě orace, tj. jak chce vědomě překonat sám sebe, jak se vyprazdňuje při vzývání nicoty, stává se stále zřejmější jeho logicko-symbolická struktura. Zároveň se však kupodivu stupňuje jeho kvalita estetická. Čím je literatura a hudba logičtější, čím přísnější a méně významová, tj. méně tematická, tím je krásnější. V této perspektivě náhle vynikne estetická kvalita matematiky. Oraci ve výtvarném umění odpovídá vědomá snaha malíře-básníka překonat sebe sama, opustit jazyk a vzývat nicotu. Nicota proniká do tkáně štětcových tahů, na ploše se šíří prázdnota a ubývá významu. Cílem je poučené mlčení jako ideál mnohých básníků a mystiků. V řídkém ovzduší pólu autentického mlčení, kde se jazyk rozpouští v nevyslovitelném, mizí veškeré rozlišnosti: matematika, modlitba, hudba i abstrakce splývají v jediný celek, připraveny k sebezničení.

Futuristický básník Chlebnikov vystihuje trefně tuto vrstvu: „Říká se, že verše mají být srozumitelné. Tak jako vývěsní štít na ulici, na němž je jasnými a prostými slovy napsáno: „Zde se prodává..." Ale vývěsní štít není ještě báseň. Je však srozumitelný. Na druhé straně jsou zaříkadla a zaklínadla - rozumová úvaha je zde bezradná, a jsou jakoby zaumnou řečí v lidové slovesnosti. Modlitby mnohých národů jsou psány v řečech nesrozumitelných pro modlící se. Cožpak Ind rozumí védám? Pravoslavní slouží mši ve staroslověnštině. Celý středověk se slouží mše v římsko-katolické církvi v latině, pro laika nesrozumitelné. Ale modlitba napsaná latinsky působí neméně silně než vývěsní štít. I čarovná řeč zaříkadel a zaklínadel si tudíž nepřeje, aby jejím soudcem byla běžná rozumová úvaha."

Chlebnikov, V.: Čmáranice po nebi. Přeložil Jiří Taufer. Praha 1962. Str. 142

Nicota

Pro Flussera je to nedosažitelný pojem za mlčením. Nazývá to: „zcela jiné", „nic" nebo „bůh".  Nevylučuje, že by toto nezachytitelné a nevyslovitelné nic mohlo být i Bohem v křesťanském smyslu. Každopádně je to prapůvodní zdroj jazyka.

Josef Hiršal to popisuje takto: „Před napsáním prvního slova není nic; každé slovo a každé další a další slovo z toho původního nic vyvstává, utváří se. Je vyrváno nicotě. Nicota však trvá nezměněna ve své nekonečnosti dál, neochuzena. Jen se cosi přelilo do jsoucna. Z nekonečnosti nicoty do nekonečnosti jsoucna. Tento protipohyb způsobila lidská činnost, zásah člověka, směřující proti přirozenému tedy samovolnému panenskému běhu času a dění. Jednou opět nastane přelití z nekonečnosti jsoucna do nekonečnosti nicoty nekonečnosti nicoty."

Hiršal, J. a Grögerová, B.: Let let II, Mladá fronta, 1994. Str 147

Ideogram - grafický znak pro pojem, ideu. Tvoří složitý systém obrázkového písma (např. čínské), vychází z piktogramů (jednodušší obrázkový systém znaků) a do jisté míry se tyto pojmy překrývají. Piktogramy dnes fungují především jako univerzální systém znaků srozumitelný ve všech jazycích (např. dopravní značky, počítačové ikony, mapy...)

 

Kompletní text v PDF s obrázky a propojenými odkazy zde.