Domů > 02 - Starověk: kořeny vizuální poezie

02 - Starověk: kořeny vizuální poezie

02. Starověk

Otázka vzniku textových forem je problematická. Buď se počátek žánru ztrácí v dávnověku, nebo se objeví jako klasické vzory zčista jasna bez zjistitelného původu. Na počátku všech systémů písma ale stojí piktogramy. Z důvodů vývojové linie piktogramů má souvislost písma s obrazem zásadní význam pro proces zaznamenávání lidských myšlenek.

V této kapitole se budeme zabývat doklady obrazových textů hlavně z oblasti Středozemního moře od nejstarších nálezů zhruba do 4. století po Kristu. Ovšem i asijské národy, jmenovitě Indové a Číňané, disponují velkou zásobou vizuální poezie, která vznikala od starověku. Zůstává tím otevřena otázka, zda nemají orientální i evropské formy vizuální poezie společné kořeny.

 

02.1 Kryptografie

Již u starých Egypťanů se setkáváme s technikou kryptografie, která předjímá formy textových zobrazení, jako je akrostich u řecko-římské literatury, nebo carmina cancellata v pozdní antice.

Z egyptských hieroglyfů je známo mnoho příkladů rébusů - hry se slovem, především v královských jménech a jménech bohů. Jeden znak zastupuje v hieroglyfech obvykle jedno slovo, v osobních jménech však znak vyjadřuje hlásku. Podle Etienne Driotona kryptografický systém vznikl za vlády 11. dynastie (přibližně v letech 2137-1994 př. n. l.).

Texty pyramid a sarkofágů ve Staré říši a později Kniha mrtvých obsahovaly celé oddíly kryptografických textů, magických zaklínadel. Velmi významnou roli plnilo, jak už bylo naznačeno, jméno osoby. Jméno bylo považováno za část lidské podstaty. Věřilo se, že jméno je jeden z elementů, ze kterých se skládá lidská duše, a že společně s textem v kameni bude trvat i část dané osoby. O víře ve jméno, chápané jako neoddělitelná část osoby, mluví Georges Contenau: „Určitá věc existuje pouze tehdy, nosí-li nějaké jméno". Cituje při tom babylonský mýtus o stvoření světa Enúma eliš. Podobnou myšlenkovou strukturu najdeme na počátku biblické knihy Genesis. „Doktrína jména" je ve vztahu k magickému myšlení, pomocí slova bylo možné tvořit i ničit, neboť právě jméno či název určovaly podstatu osob a věcí.

Jako prototyp kryptografické vizuální básně uvádějí Adler a Ernst nápis nalezený v hrobě kněze Nebwenenefa, pocházející z prvního roku panování faraona Ramsese II. (1290 př. n. l.) (obr. 6). Uprostřed bloku psaného z jedenácti horizontálních řádků se nachází jeden vertikální, který umožňuje čtení shora dolů, kolmo na narýsované linie. Vertikální sloupec se jako mezostich stává podstatnou částí horizontálního textu. V lineárním textu hymnu na Usíra jako boha mrtvých, formuluje mezostichový nápis prosbu za zesnulého kněze a tvoří tak kryptografický epitaf.

Egyptská a sumersko-babylonská literatura se vyvíjí z religiozního kultu, je vytvářena příslušníky elitní skupiny duchovních. Ovládnout čtení a psaní bylo výjimečné umění. Na jedné straně nese auru mystéria, na druhé straně působí výrazně esteticky.

Kryptogramy se dále rozvíjejí v antickém a hebrejském prostředí, zejména v prvních stoletích po Kristu. To souvisí s nástupem mystiky a magie. Největší vliv na tento příklon k tajemnu měla na jedné straně Pythagorova nauka (či spíše pythagorejské školy), pozdější platónská a neoplatónská filozofie, na straně druhé gnostické učení a židovský mysticismus - známý pod pojmem kabala. Tyto směry spojuje myšlenka jednoho Centra, počátku a středu celého Kosmu.

Svět je pro gnostiky místem boje sil dobra a zla, reprezentovaných různými nadzemskými mocnost-mi. To vysvětluje existenci tak velkého množství amuletů a magických praktik. Na amuletech se opakují jména Šalamouna, Mojžíše, andělů nebo jména Boží - Iao, Sabaoth, Adonai, Trimorphe Theo aj. Zaklínací slovo v nich hraje důležitou roli.

Zaklínadly tohoto druhu jsou Ablanatanalba a Abrakadabra.

Ablanatanalba je příklad raného palindromu. (obr. 7)

Abrakadabra je magické slovo připisované gnostiku Basilideovi (začátek 2. století př. n. l.). Formule je sestavena z krátkých aramejských slov, do výroku: „Žehnám tomuto činu" nebo „Oživuji mrtvého". Později Sammonicus píše Abrakadabra do tvaru trojúhelníka s vrcholem obráceným dolů, což naznačuje jeho vliv na hmotu. (obr. 8)

Nejsilnějším zaklínadlem, vzaté z kabaly, je skryté Boží jméno Jahve. Čtyři písmena JHVH (jod-hé-vau-hé), jsou známa jako tetragrammaton. Toto Boží jméno je odvozeno od výroku: „Jsem, který jsem" (Exodus 3,14) Píše se hebrejsky, zprava doleva, bez samohlásek, ale správná výslovnost byla známa jen kněžím.

Zaklínadlo vzniká násobením písmen do trojúhelníku.

J

H J

V H J

H V H J

Pomocí permutace písmen v mřížce vznikají magické čtverce.

Nejznámějším magickým čtvercem je hádanka SATOR (obr. 9). Rypson a Nakonečný popisují pokusy interpretovat tento rébus jako gnostický amulet, křesťanský kryptogram nebo čistě hru s písmeny v rastru 5x5. Zajímavé je, že čtverec byl nacházen v nejrůznějších geohistorických kontextech po celých 2000 let.

 

02.2 Labyrint

„Magické čtverce", numerické a písmové zároveň, se objevují především na území působení gnosticismu, hermetické vědy a kabaly.

Vrstvením významů a rozšiřováním pole pro zápis písmen vznikají písmové labyrinty.

Čtverec Sator nemá bezprostřední vztah s genezí písmových labyrintů, krom formálních podobností.

Nejstarší dochované labyrintové texty byly objeveny v Egyptě. (obr. 10) Pocházejí z dob panování Ramsese IV (1160 př. n. l.). V městě Sakh vzniká stéla s labyrintovým nápisem Moschion, což je jméno autora. Řecký a egyptský text (v démotickém písmu) tvoří díkůvzdání za jeho uzdravení Usírovi (Osiridovi). Epigramy tvořící popisek vysvětlují způsob čtení labyrintové tabulky od písmena „O" uprostřed, jeden z nich obsahuje akrostich jména Moschion. Na stéle je ještě řada dosud nesrozumitelných narážek.

První známé řecké písmové labyrinty pochází z doby přelomu věků a jsou svázané s trójským literárním cyklem, s Iliou Persis a Homérovou Iliadou. (obr. 11) Sedm kamenných tesaných tabulek, ilustrujících epizody z těchto děl, je na zadní straně pokryto písmovými labyrinty v řečtině. Patří k cyklu 21 objektů nazývaných tabulae iliciae, ilionské tabulky. Pět ze sedmi tabulek, pocházejících z Říma nebo okolí (kolem 50 př.n.l.) obsahuje dle A. Sadurské a N. Horsfalla jméno Theodoros, interpretované jako vlastník autorské dílny - tedy (řečeno s nadsázkou) vizuální text jako logo firmy.

 

02.3 Carmen figuratum

V alfabetických systémech zápisu, vznikajících ve středomořské oblasti, je přijat pevně daný lineární způsob psaní. Písmena řazena do slov a vět ztrácejí v řadách gesta a individuální rysy obrazových znaků. Není divu, že si člověk posléze systém písma obohacuje a rozšiřuje psaní o množství možností jeho zobrazování.

U Kréťanů poprvé narazíme na vizuální figurativní text. Disk z Faistu je kruhový gong z pálené hlíny velikosti dlaně, z minojské doby (kolem 1600 př. n. l.). (obr. 12) Nápis ve formě spirály, po obou stranách, je nutno číst od kraje ke středu.

 

Na obou stranách disku je dohromady 242 znaků, ale protože se mnohé opakují, průměrně 5 až 6krát, tak se zdá, že jde o písmo slabičného charakteru. Podle statistických výpočtů se počet znaků tohoto neznámého písma dá odhadnout na 60. Skupiny znaků se opakují v určitých intervalech, což vede k dojmu, že jde o kultovní hymnus, opakující skrytou zaříkávací formuli. H. D. Ephron interpretuje text na disku jako řeckou náboženskou poezii, B. Schwartz zase vidí v disku soupis svatých míst, který sloužil poutníkům jako praktická příruční pomůcka. Faistská deska je velmi raný epigrafický text, první známý doklad typu carmen figuratum s rysy básně, zároveň navazuje na myšlenku písmového labyrintu.

V pozdějších hebrejských i aramejských textech se forma spirály objevuje často, užitá jako tzv. „past na ďábla" (obr. 13). Spirálové zakřivení směřuje ke středu napsaného kroužku tak, aby na konci uvěznilo démona.

K literárnímu předpolí prvních řeckých vizuálních básní patří také experimenty s verši a metrické umělecké kousky jako lipogram, proteus verš, versus rapportati a versus retrogradi,

(vznikají před 4. století př. n. l.). Dokládají estetiku instinktivní hravosti i intelektuální zručnosti.

Barokní učenec a vynikající znalec antiky, Johann Heinrich Alsted, přiřazuje takovéto hříčky ke technopaegniím, což znamená, že bychom mezi figurální básně mohli bez obav počítat i jazykové hry pracující s neobvyklým čtením verše. Takto se víceméně definuje konkrétní poezie, založená nikoliv na vizuálním tvaru, ale na metodě práce s jazykovým materiálem.

Technika vytváření obrazových textů u starých Řeků není příliš komplikovaná a vynalézavá - je stále častěji formovaná do tvaru posvátného předmětu. Nejznámější je Sekyra ze 6. století př. n. l., nalezená ve st. Agatha v Kalábrii. (obr. 14)

Výrazným počinem pro vizuální poezii se stala Antologie, sbírka řeckých lyrických básní, která obsahuje šest obrazových básní, tzv. technopaegnií. Tvoří ji tři autoři z alexandrijského uskupení básníků, činného na přelomu 3. a 4. století př. n.l.

Gramatik a lyrik Simias ze Rhodu píše nejstarší básně Antologie Vejce, Sekeru a Křídla. (obr. 15, 16) Představitel evropské idylické pastýřské poezie, Theokrytos ze Syrakús, navazuje na techniku Simiase a tvoří pastýřskou báseň-hádanku ve tvaru píšťaly Syrinx boha Pana. (obr. 17) Okolo roku 150 př. n. l. pak skládá Dosiadas z Kréty diptych Oltářů. (obr. 18) Tito autoři poprvé koncipují básně do grafických obrazů skutečných předmětů. Kaligramy z řecké Antologie mají obrovský vliv na záznam formy a rozvoj vizuální poezie v dalších obdobích; je znovuobjevena v 15. století.

Na první pohled vypadají tyto vizuální básně primitivně a prvoplánovitě (básním o vajíčku, tak rozčlením text tak, aby vytvořil tvar vejce), při bližším ohledání však zjistíme, že výraz básně není postaven na grafickém tvaru, ale že grafický tvar je výsledkem precizní práce s jazykem a rozkrývá další a další roviny jednoduchého námětu - v mnoha případech má tak samotný tvar až druhořadý význam. Podle grafického objektu se mění délky veršů, vět a odstavců, používá se různá metrika (nejen hexametry).

Navíc básník tvoří ne zcela průhledné texty, básně jsou plné aluzí (narážek na mytologii, filozofii a historický kontext), hádanek, akrostichů, kalambúrů a složitých metafor na pokraji nesrozumitelné, tajné řeči.

Lanowski k tomu říká: „Ambice alexandrijských tvůrců je učená poezie - novátorská ve formě i v obsahu, exotická a nezvyklá, obtížná. Na druhou stranu celou řeckou poezii charakterizuje provázanost celé literární tradice, sepjetí s mýty a historií. Doctus poeta, vzdělaný básník předpokládá vzdělaného čtenáře, odborníka vášnivě se zajímajícího o básníkovy pokusy."

Ukazuje se tu také výrazný rys nejstarších forem vizuální poezie: sepjetí s užitnou funkcí artefaktu. Básně nefigurují samy o sobě, ale nejčastěji se vážou k trojrozměrným předmětům - to platí i pro disk z Faistu a Sekyru z Kalábrie). Jsou to (při troše nadsázky) první básně-objekty. „Křídla" byla určena na plochu perutí sochy boha Éróta, „Vejce" měl být spirálovitý text tvořící jakoby obtáčející vzor na kraslici, „Oltáře" fungovaly jednou jako nápis oltáře Iásona v Thrácii pro krvavou oběť, po druhé jako symbolický oltář Múz (jako oslava Poezie) na hoře Helikon v Beocii.

Nejpozději kolem roku 100 př. n.l. se řecké technopaegnie stávají známé Římanům. Dodnes se dochovaly prostřednictvím Antologie Palatinské a Planudejské.

 

02.4 Carmen cancellatum

Figurativní poezii v Římě dokonale ovládl jen Publius Optatianus Porphyrius, který byl dvorním básníkem Konstantina Velkého, na přelomu dvou velkých epoch - antiky a křesťanského středověku. Z nám neznámých důvodů odsuzuje Konstantin básníka do vyhnanství. Zde Porphyrius píše oslavnou sbírku 21 nezvyklých, komplikovaně konstruovaných skladeb pro panovníka (obr. 19), kterými dosahuje návratu z exilu a císařovy přízně (to dokládá mj. list, ve kterém Konstantin gratuluje básníkovi k jeho „vynálezu" a skládá mu obdiv).

Kromě obrazových básní typu carmina figurata, napodobujících předchozí řecké předlohy z Antologie, jeho sbírka obsahuje i obrysové básně s nefigurálním sdělením, v nichž figuruje akrostich, mezostich a telestich. Tak vzniká tzv. carmen cancellatum.

Originální technika Porphyriova navazuje na předchozí tradici básní-labyrintů. Nejsou to ale labyrintové básně. Porphyrius zachovává lineární vodorovné verše - ty ale skládá do pravidelné mřížky (labyrinty nepracují s verši, ale s permut-ací slova či několika slov). Do mřížky se posléze přidává do popředí figurální obraz tvořený výrazně kolorovanými písmeny (zdobené zlatem, stříbrem, purpurem). Písmena, čtena ve správném pořadí, dávají smysluplný vnitřní verš (versus intexti, obr. 20). Akro-, mezo- i telestichy jako „básně uvnitř textu" přijímají podobu geome-trických tvarů, křesťanských symbolů nebo věcných symbolů jako loď či palma (obr. 21).

Figura tu vyvstává jako samostatná významová vrstva, stanovující výklad a spojující verše ve strukturu jsoucí současně slovem i obrazem. Nejhlubší podstata básně se může vytvořit teprve dík figuře vystupující z plynulosti textu, báseň se tak stane dvourozměrnou.

Porphyrius odráží obecný důraz na symboliku, což je dědictví ještě z dob pronásledování křesťanů. Samotný obsah textů zůstává ale pod silným vlivem antické tradice, opět se tu rozvíjejí básnické figury a jazykové hříčky (např. Použití řeckých vět v latinském textu či spojení písmen císařova jména s monogramem Krista, čímž básník účelově odkazuje na boží původ císařovy vlády).

Spojením antické literární tradice a křesťanské symboliky otevřel Porphyrius oblast vizuální poezie pro celý středověk (objevilo se tehdy mnoho jeho napodobitelů), tento žánr ukotvil jako módní záležitost na panovnických dvorech, později v klášterech.

 

Zde už ale můžeme vidět negativní rys raných experimentálních básní - sklon k manýrismu a výlučnosti. Proto zůstávaly vizuální básně spíše hříčkou vysoké literatury, popřípadě součástí okultních praktik a až do 20. století byly na okraji pozornosti umění.

 

 

POZNÁMKY:

Je možné, že vizuální texty na západě I na východě vznikly nezávisle na sobě (polygeneze) a pak se v určitých obdobích opět setkaly a vzájemně se ovlivnily (konvergentní vývoj). Někteří autoři, např. Kenneth Newell, hledají vznik vizuální poezie na východě. Newell tvrdí, že vizuální poezie vzniká v Indii a následně se šíří přes Persii. V době rozkvětu perské říše před dobytím Alexandrem Velikým, mohli obrazové básně převzít obyvatelé Alexandrie a Egejských ostrovů.
Adler, J. a Ernst, U., Text als Figur, Vizuelle Poesie von der Antike bis zur Moderne. Weinheim, VCH 1987, str. 21.

 

Pojmenovávání skutečně bylo pro starověkého člověka "uchopování světa", "ujímání se vztahů" (I české slovo "jméno" má v kořeni praslovanské "jЬměti" - tedy "mít", stejně jako třeba slovo "jmění"). Co biblický Adam pojmenoval, nad tím se stal pánem, správcem (měl pojmenovat celé tvorstvo a pak I ženu - Genesis 2,19). Jméno mělo v židovské kultuře až prorocký význam, určovalo osud (např. Jákob = Úskočný), zvlášť když bylo změněno samotným Bohem (např. zmíněného Jákoba změnil na Izraele, Genesis 32,28). Před zakládáním si na vlastním jménu však důrazně varuje příběh o budování babylonské věže. Nemáme si budovat jméno, spoléhat se na naše dílo v tomto světě, ale máme se spoléhat na Hospodina a v prvé řadě hledat Jeho (Genesis 11,4).
Eliade, M. Dějiny náboženského myšlení I., Od doby kamenné po eleusinská mystéria, Praha, Oikoymenh 1995, str. 77-80.
Hruška, B., Kultovní život starého Sumeru. Praha, Orientální ústav AV ČR 1995, str. 33-42.

 

Vizuální poezie - definice tohoto pojmu přináší nejrůznější problémy, dokonce ani terminologie není jednotná. V souvislosti s ní se mluví o figurální poezii (figured poetry), vzorové či obrysové poezii (pattern poetry), obrazové poezii (pictura poesis; Bildgedicht), emblematické poezii (emblematic poetry) a nejčastěji o vizuální poezii (visual poetry; poesie visuelle). O termínu „vizuální" Piotr Rypson říká, že v sobě zahrnuje ostatní typy nebo podžánry, a při tom ho nezatěžují užší pojmy „vzor", „figura", „obraz".

Rypson, P., Visual? Emblematic? Poetry? In: Barok (Historia - Literatura - Sztuka) č. 1/1996. Str. 77-87

 

Kryptografie - (řecky kryptós = skrytý; gráphein = psát) šifrování, nauka o metodách utajování smyslu zpráv převodem do podoby, která je čitelná jen se speciální znalostí.

 

Akrostich - (řecky akros = krajní; stichos = verš) báseň, v níž počáteční písmena, slabiky nebo slova každého verše nebo sloky tvoří slovo, jméno nebo větu. Vedle akrostichu existuje také mezostich, v němž tvoří souvislý text sloupec písmen uprostřed verše, a telestich, kde text tvoří poslední písmena veršů. Akrostichy jsou v alfabetické formě použity už v hebrejském Starém Zákoně. Vyskytují se v biblické knize Jeremiáš, Píseň písní (31, 10 - 31) a Žalmech (9, 10, 25, 34, 37, 111, 112, 119, 145). Jde o abecední číslování veršů od „Álef" po „Táv". Pořadí začátečních písmen veršů, totožné s pořadím hebrejského alfabetu, může sloužit snadnějšímu zapamatování žalmů. Vedle toho jsou akrostichy prokázané i v babylonských textech. Nejstarším známým příkladem je Saggil-Kinam-Ubbib, z konce 2. tisíciletí př. n. l. Babylonské akrostichy dokládají vývojovou etapu v Orientu zdomácnělé písmové mystiky, jež později ovlivnila řeckou literaturu.

Adler, J. & Ernst, U., Text als Figur, Vizuelle Poesie von der Antike bis zur Moderne. Weinheim, VCH 1987. Str. 23

 

Hieroglyf - Evropané pohlíží na egyptské písmo jako na zakletou záhadu. Řekové je nazvou svatými znaky střežícími tajemství. (hiera glyfé = posvátný zářez). Pro renezanci jsou egyptské hieroglyfy vzorem dokonalého jazyka.

 

Gnosticismus či gnóze -  (řecky poznání, znalost) myšlenkový a náboženský proud, který spásu duše chápe jako vysvobození z vězení těla a hledá ji v individuálním poznání. Toto poznání není přístupné každému a vyžaduje zvláštní zasvěcení. Gnóze je ostře proti myšlence "dobrého stvoření", hmota je pouze zlá. Odmítá učení církve, buduje svůj vlastní nábožensko-filozofický systém (velmi podobný buddhismu, I když přímá vývojová souvislost s ním nebyla prokázána). Vzhledem k mimořádné myšlenkové neurčitosti gnosticismu, jehož různé proudy nakonec spojuje pouze odmítavý postoj ke hmotě a k vnějšímu světu a hledání božství v sobě, ve vlastním prožitku, se pod gnosticismus vešlo široké spektrum učení, včetně magie a okultismu.
Matoušek, J.: Gnose. Herrmann a synové, Praha 1994.

 

Kabala - (hebrejský kořen kbl = přijímat, obdržet skrze tradici) Postupně se toto slovo stalo pojmem pro velké až neuchopitelné množství židovských mystických myšlenek, tajných učení a spisů, pocházejících už od Mojžíše. Její podstatou je především vztah člověka k Bohu. Kabala nemá být prostředek, jak se dovolávat temných sil, kabala není forma pokleslé magie, ačkoliv v ní magické prvky nalezneme a ačkoliv ji okultisté (např. E. Lévi a G. Encausse) pro své účely používali - to hlavně díky symbolice a číselnému významu liter hebrejského jazyka (takto např. Kabalu se slovní a číslenou magií ztotožnil už křesťanský středověký kabalista Agrippa z Nettesheimu), nelze ale v žádném případě říci, že by magie byla podstatou kabaly.

Kabala je především naukou o správné interpretaci Tóry (tvoří ji pět knih Mojžíšových). Jako vše, i Tóra má trojí stránku: „tělo" (vnější text), „duši" (alegoricko-symbolickou rovinu) a „ducha" (skrytý smysl). Správné čtení vyžaduje znalosti, co ve slovech doplnit, aby měla správný význam. Skutečnost, ze které kabala vychází, je dvojí stránka hebrejského písma, fonetická a numerická. Protože je každé hebrejské písmeno současně číslem, lze slova převádět na čísla. Číslům lze přisoudit esoterní smysl (např. 7 je číslo plnosti). Slova, která mají stejnou číselnou hodnotu, mají skrytou smysluplnou vazbu (v experimentální poezii viz binární básně Ladislava Nebeského). Každé písmeno, slovo a věta Tóry obsahuje skrytou číselnou hodnotu, tajemné Boží zjevení.

Kabala někdy používá jazyk i tak, aby umožnila mystikovi v krátkém čase dosažení nadrozumových stavů. Kabalista studuje verš až do okamžiku ztráty jeho smyslu, a když opakuje již nečitelný text, najednou se objeví „význam za významem" (to velmi připomíná některé metody experimentálních básníků 20. století, jako i metody tantra-jógy). Zajímavé pro nás může být, že některé směry kabaly (praktika Ma'ase berešit) se pokoušejí pomocí slov a čísel napodobit Stvoření. Podle tradice byli někteří rabíni schopni „vyrábět" umělé bytosti, např. telata nebo i lidi. Odtud se později rozvinula idea umělého člověka, golema, oživeného Božím slovem (zapsaným na tzv. šému).

Robert Řehák a Ladislav Puršl: Kabala, mystika Židů. In: Dingir /issn: 1212-1371/ 1, 2001, str. 14-16.

 

JHVH je nejsvětější Boží jméno, které se prakticky nevyslovovalo (i když je v Bibli použito 6823krát!), a při čtení se mělo nahrazovat výrazem Adonai (= Pán). K tomu sloužila speciální znaménka, o jejichž smyslu byli kněží poučeni. Tato znaménka označovala jednak záměnu slov, jednak samohlásky výrazu Adonai (kde "a" se měnilo na "e"), takže nezasvěcený čtenář vyslovoval tetragrammaton "Jehova" (ujalo se v 11. stol. U masoretů), správně by mělo být však "Jahve" či "Jahvo" - dodnes není jisté, jaká je správná výslovnost, protože zvyk nevyslovovat JHVH se ujal v době vyhnanství Izraelců ve 4. stol.n.l., aby se Boží jméno vyhlo znesvěcení ze strany pohanů. Zároveň je stále platná starověká víra v moc jména - znát jméno znamenalo vlastnit moc nad pojmenovaným. Proto je Boží jméno nevýslovné a pro stvoření nepochopitelné.

Heriban, J.: Príručný lexikón biblických vied. Don Bosco, Bratislava 1998.

Jančovič, J.: Nech je svetlo! Úvod k Pentateuchu a exegéza vybraných textov, KSCM, Bratislava 2007.

Tak pracuje kabalistický výklad: „Jod", jímž Jméno začíná, je základním tvarem hebrejské abecedy a znamená prazáklad všeho jsoucího. Dvakrát se opakující „hé" znamená život a dech, písmeno „vau" spojení. Kořen slova je identifikovatelný se slovem být, ehejeh a umožňuje 12 variant přesmyček, které jsou nazývány „dvanáct korouhví mocného jména" a reprezentují dvanáct znaků zvěrokruhu. Má-li něco vzniknout, musí být spojeno „jod" mužské povahy s ženským „hé". Přidá-li se „šin", dostáváme jméno Ježíš, Jehošua (jod-hé-šin-vauhé). V Božím jménu je skryt nejvyšší princip stvoření.

Nakonečný, M.: Lexikon magie. Praha, Ivo Železný 1995, str. 124

 

Pythagorejci (5. století př. n. l.), zabývající se geometrií a matematikou, vidí v číslech tajemství a stavební prvky světa. Každé z čísel od 1 do 10 má zvláštní moc a význam, především úplná a dokonalá desítka. Harmonie zjevného světa spočívá v tom, že je v něm vše uspořádáno dle číselných vztahů. Dokazuje to hudba. Hudební harmonii Pýthagorás nalézá právě I v organizaci vesmíru. V matematickém systému má číslo řadu symbolických významů, podobně jako identita čísla a písmena. Z pythagorejského okruhu pochází četná zobrazení geometrických obrazců sestavených ze samohlásek, kterým stejně jako čistým zvukům, jsou připisovány specifické významy. Sedmi řeckým samohláskám odpovídá počet hvězd, sfér kosmu I božích jmen. Vyskytují se často na talismanech.

Störig, H. J., Malé dějiny filozofie. Praha, Zvon 1991, str. 98 - 99.

 

Platón říká, že svět je nějakým způsobem nasycen ideami, věčným bytím, nezničitelným a neměnným. Ideje zaujímají v platónském systému místo pythagorejského čísla, přičemž popisuje hierarchičnost světa idejí a tudíž celého bytí. Jeho teorie poznání ukazuje cestu dalším intuitivním systémům, převyšujícím smyslové a deskriptivní poznání. Vzniká nakonec napětí mezi řeckou a židovsko-křesťanskou naukou o Logu (viz Evangelium podle Jana: Na počátku bylo Slovo... - řecky Logos, kde Logos byl pro Řeky výrazem pro božský řád, rozum, ideu všech idejí; Jan tedy velmi odvážně konkretizuje abstraktní filozofický pojem a říká, že Logos se stal tělem v Ježíši Kristu).

Eliade, M., Dějiny náboženského myšlení II., Od Gautamy Buddhy k triumfu křesťanství, Praha, Oikoymenh 1996, str. 178 - 183.

 

Palindrom - (řecky palin = s obratem; dromos = běh) specifický text, který lze číst v obou směrech (např. „kobyla má malý bok"). Palindromická báseň je často používána k boji s démonickými silami nebo k jejich vyvolání. Palindromy se vyskytují v literatuře ve všech dobách jako slovní hříčky, ve vetší míře se jimi zabývá ruský futurista Velemir Chlebnikov (nazývá je "obrateň").

 

Permutace - obměna pořadí; např. když navzájem prohodíme dva vojáky (či více) seřazené při nástupu, vytvořili jsme novou permutaci (novou obměnu). Permutace je navíc charakteristická tím, že se v ní každý prvek vyskytuje právě jednou (nechybí, ani se nevyskytuje víckrát).

 

Nejstarší zkrácenou formuli SATOR nalezl Matteo Della Cortev na sloupu v Pompejích a řadí ji do 1. století. Pravděpodobně pochází z okruhu Marcionovy gnostické sekty, je však staršího původu. Písmena, čtena ve všech směrech dávají vždy jen pět slov. Cortev zjistil, že se dají číst jako začátek Otčenáše: Pater noster... Domníval se proto, že jde o tajný znak křesťanské sekty. Není však pravděpodobné, že by v Pompejích mohla existovat křesťanská sekta, která by před rokem 79 n. l. používala znamení kříže (kvůli pronásledování křesťané mezi sebou používali symbol ryby). Doposud se má za to, že nejstarší symbol Kristova kříže pochází až z 2. století.

Ludwig Diehl prohlásil, že celý nápis je napsán způsobem zvaným bustrophedon. To znamená, že bylo třeba číst první řádku zprava doleva, druhou naopak zleva doprava a tak dále. Prostřední slovo tenet se musí číst dvakrát. Nápis pak při takovém způsobu čtení zní takto: SATOR OPERA TENET, TENET OPERA SATOR.. Mizí slovo arepo, které nedávalo žádný smysl. Nápis pak lze přeložit takto: „Veliký Rozsévač (Bůh) drží ve svých rukou všechna díla; všechna díla ve svých rukou drží veliký Rozsévač." Tento výklad je však jen doměnkou.

Ceram, C. W.: Oživená minulost. Dějiny archeologie v obrazech. Praha, Orbis 1971, str. 42.

Nakonečný, M.,Lexikon magie. Praha, Ivo Železný 1995, str. 250 - 225.

Rypson, P., Obraz slowa, Historia poezji wizualnej. Warszawa, Akademia Ruchu 1989, str. 53.

Další magické čtverce z 1. stol. n. l.:

R O M A                 A L F A

O L I M                   L E O N

M I L O                   F O N E

A M O R                 A N E R

Jinak je tomu se čtverci v hebrejštině, z nichž jsou mnohé písmovými labyrinty. Jejich konstrukce a koncepce odkazuje na proces emanace (vyzařování i vtělování) skrytého, transcendentálního En Soph (Nekonečného Boha), vtělení Jednoho v množství.

Jak už bylo řečeno u kabaly, hebrejská abeceda má podvojnou povahu - hláskovou a číselnou. Mystická interpretace v kabale přidávala písmenům rovněž symbolické a tajemné významy. Proces emanace se zde rozšiřuje na jazyk, písmo a číselný systém. 22 písmen alfabetu určuje formu zjevného světa, jimi vlastně Bůh řídí všechno bytí a Slovem tvoří (viz Genesis 1,3...). Myšlenka uvádí v bytí.

Číselné čtverce symbolizují vesmír jako systém s číselnými záznamy jeho projevů, např. planet. Hebrejské písmové labyrinty rovněž matematickou sémantikou (významem) odkazují na jednoho Boha a pravidla Jeho díla. Na některých samaritánských amuletech, slova zapsaná v labyrintovém čtverci, při čtení od prostředního písmene labyrintu, hlásají: „JHVH je náš Bůh, JHVH Jediný" (Deuteronomium 6, 4 - je to vlastně opakování prvního přikázání Desatera). Pro nás je důležitý proces, který tyto nápisy ilustrují: idea je zakódovaná do různých poloh textu, není prezentována pouze lineárně; text se proměňuje na všechny strany a vypovídá mocněji než lineární zápis té samé věty.

Rypson, P.: Obraz slowa, Historia poezji wizualnej. Warszawa, Akademia Ruchu 1989, str. 100.

 

Hermetismus - filozoficko-náboženský směr vycházející z prostředí helénistické Alexandrie na přelomu letopočtu. Hermetismus je svou povahou tolerantní k jakémukoliv náboženství a je prostý jakýchkoli pevných dogmat. Za součásti "hermetických věd" jsou pokládány alchymie, astrologie, magie a kabala. Pramenem hermetických nauk jsou řecky psané spisy přisuzované Hermovi Trismegistovi (z 2. tisíciletí př. n. l., neví se ale, jestli opravdu žil; někdy se považuje za identického s egyptským bohem Thovtem - vynálezcem písma, což vzniklo z identifikace Thovta s řeckým bohem Hermem), tyto spisy jsou sdružené do souboru Corpus Hermeticum. Jeho základní vývody jsou: existuje jednota všech věcí; bůh je vše a bůh je uvnitř všeho; co platí nahoře (makrokosmos), platí I dole (mikrokosmos).

 

Labyrint - počátky tohoto symbolu se ztrácejí v dávnověku, pokračuje ve středověku a opravdový rozkvět připadá na dobu baroka. První labyrinty se objevily podle C. Schustera již na skalních obrazech z 2. tisícíletí př. n. l. Nejznámějším zůstává krétský labyrint mýtického krále Mínóa - dnes se za Labyrint, Dům dvojbřité sekery (řecky labrys = dvojbřitá kultická sekera), běžně považuje královský palác v Knóssu na Krétě (první komplex tu byl vystavěn už v 19. století př. n. l.).  Labyrint je konstrukce současně fyzická I symbolická a pro starověk jsou obě zásadní. První slouží k vyjádření druhé. Labyrint je archetypální symbol, který má v raných kulturách kultickou roli (viz mýtus o Mínóovi, Théseovi a Minotaurovi - základem mýtu je vítězství nad nástrahami budovy, v níž sídlí nelidské síly, je to obraz cesty života a mystéria zasvěcení, později hermeneutického vykoupení). Zjednodušováním bludiště dostaneme spirálu nebo soustavu zákrut, zgeometrizováním pak řecký meandr. Spirála téměř v každém kosmologickém systému symbolizuje nekonečnost, věčně se zjevující prostor a kosmický svazek mikro a makro systémů. Spirálové labyrinty se často vyskytují na krétských mincích z Knossu, spirálu tvoří Faistský disk a „pasti na ďábla". Do všech interpretací labyrintu lze vnést rovinu cesty, tajemství, pouti a cíle.

 

Faistský disk objevil roku 1908 L. Pernier během vykopávek v severozápadní části minojského paláce spolu s jednou tabulkou popsanou znaky lineárního písma A. Jak se dá usuzovat podle okolních předmětů, pochází ze 17. století př.n.l., I když není vyloučené, že je starší. Faistský disk se dlouho pokládal za ojedinělý nález svého druhu, ale podobné znaky se našly I na sekeře z Arkalochori a na kamenném oltáři v Mallii. O původu disku se vedou spory. Někteří badatelé tvrdí, že pochází z jihozápadního pobřeží Malé Asie, jiní zase hledají jeho původ v severní Africe, anebo ho dávají do spojitosti s Filištýnci (Féničany). O egejském původu svědčí hlavně znaky znázorňující rostliny, jako cypřiš, lilie, šafrán, klasy a zobrazení včely, delfína, holuba, hlavy gazely a kravské nohy. Dále se tu vyskytují znaky znázorňující zajatce, hlava s helmou zdobenou peřím a početné znaky pro nástroje typu dvojité sekery (typické pro tuto oblast), štítu, luku; znaky pro člun, dům, ale I znaky, jejichž smysl není jasný.

Krupa, V. a Genzor, J.: Písma světa. Bratislava, Obzor 1989, str. 102.

 

Carmen figuratum - (latinsky = tvarovaná báseň; plurál carmina figurata), báseň grafickou formou napodobující tvar nějakého předmětu; v širším slova smyslu ideogram, kaligram.

Lipogram - básnická figura, kdy text se tvoří bez použití nějakého písmena abecedy (jako by abeceda měla právě o to jedno písmeno méně)

 

Versus rapportati - verše doslova "znovu donesené", hlášené zpět (jako vojenský raport). Slova ve verši jakoby odkazují k tomu dřívějšímu a musíme se neustále vracet a spojovat jednotlivá slova ve verši, abychom pochopili smysl - podle hesla "své k svému", jednotlivé pojmy přiřazujeme k jejich doplnění na jiném místě verše. Příklad latinského dvojverší:

„Quorum linga, manus, devocio dat, facit, auget / Verbis, re, precibus robora, jura, gregem." Volně přeloženo:

„Jejichž jazyk, ruka, zbožnost; dává, činí, rozšiřuje / Slovy, skutkem, modlitbami; sílu, spravedlnost, stádo."

Na první pohled toto dvojverší vypadá jako dadaistická báseň, shluk nahodilých slov, ale má v sobě klíč - patří k sobě slova vertikálně nad sebou z první poloviny a posléze z druhé poloviny dvojverší: "Jejichž jazyk dává slovy sílu / Jejichž ruka činí skutkem spravedlnost / Jejichž zbožnost zvětšuje modlitbami stádo (tzn. Věřících)."

 

Versus retrogradi - doslova verš zpět běžící. Verš, který je možno po slovech číst I odzadu, většinou má opačný smysl.

Příklad:

Má smysl život hnětený Božíma rukama?

Rukama Božíma hnětený život smysl má!

 

Proteus verš - metoda, kdy je možné libovolně (nebo podle zadaných poetických pravidel) přehazovat a měnit slova ve verši. Próteus je v řecké mytologii mořský bůh, syn boha moří Poseidóna a mořské nymfy Náidy. Byl neomylným věštcem, věštil však neochotně, spíše z donucení. Děsil svými mistrnými proměnami (odtud název této metody).

 

Technopaegnie - (řecky techné = umění, dílo; paegnion = hra, zábava) tak tento druh „vyumělkovaných" grafických básní nazval básník Decimus Magnus Auzonius (4. stol. n.l.). V moderně byl nahrazen obecným pojmem „kaligram".

 

Hexametr - nejobvyklejší veršová forma antické poezie. Nerýmovaný verš, který byl používán většinou v epických skladbách (např. Ilias a Odysseia). Skládal se ze šesti stop a v slabikách se střídaly podle určeného rytmu krátké a dlouhé samohlásky (tzv. časomíra).

 

Kalambúr - slovní hříčka založená na zvukové podobnosti významově různých slov (např. Jakže, bůh Pan je panic?)

 

Carmen cancellatum - (latinsky cancellus = zdrobnělina od vězení, mříž; „mřížkovaná báseň"; plurál carmina cancellata) původní význam slova carmen je „báseň", až v klasicismu pojem získal význam „píseň". Je to vizuální báseň s geometrickými, písmovými a předmětnými výjevy; někdy se uvádí také název carmen quadratum (báseň ve čtverci).

 

Panegerik - oslavná báseň

 

Kristův monogram -  zkratka jména Christos. Je to jeden z nejstarších a nejrozšířenějších křesťanských symbolů a vyskytuje se na křesťanských náhrobcích už od 3. století. Monogram Chí-Ró (XP) zaujímá v Porphyriových básních čestné místo. Konstantin Veliký, jako první křesťanský císař, roku 312 přijal tento monogram za svůj ochranný symbol. Podle Lactantia měl Konstantin v noci před bitvou u Milvijského mostu sen, v němž mu bylo sděleno, aby dal vyznačit Kristův monogram na štíty svých vojáků. Podle Eusebiova výkladu měl Konstantin okolo poledne den před bitvou spatřit nad sluncem světelný kříž s nápisem „v tomto znamení zvítězíš" (latinsky In hoc signo vinces). Ve snu se měl poté Konstantinovi zjevit Kristus, který mu pověděl, že má své muže opatřit standartami s písmenem Chí (X) protnutým písmenem Ró (P).

 

Kompletní text v PDF s obrázky a propojenými odkazy zde.