03 - Středověk: rozvoj vizuální poezie
03. StředověkStředověk je obvykle ohraničen pádem Západořímské říše v roce 476. Na podkladech antické kultury vzniká nová společnost, která má své duchovní kořeny v křesťanství. Vymezení středověku je ale vlastně až dílem renezance (přičemž pojem „středověk" pochází ze 17. století a pojem „renezance" se objevil až v 19. století). Mělo se jednat o jakýsi mezičas mezi slavnou antikou a její podobně slavnou nápodobou - renezancí. Gotika byla uměním barbarů (Gótů). Této epoše podle jejích kritiků scházel jak rozum, tak i vkus. Mělo to být vlastně období bloudění. Přesto (či právě proto) je to období intenzivního hledání Boha a krásy. Středověk bychom mohli chápat také jako dobu radikálně nedůvěřivou k novotám. Myšlenka pokroku byla tomuto období zcela cizí (paradoxně k němu neustále docházelo). Všechny nové objevy či myšlenky bývaly formálně vykládány jako obnovení jakési dávné tradice (podobně bude však postupovat i renezance).
Přesto (či právě pro tu dávnou tradici) se experimentům mezi literaturou a výtvarnem celkem dařilo a vznikla vynikající díla vizuální poezie.
03.1 Mřížkové básně
V křesťanském středověku je obraz a text spolu hlavně v miniaturním (ilustrátorském) a tabulkovém umění. Slova tvoří komentář symbolických scén převzatých z Bible a také se stávají velmi populárními především mřížkové básně. Carmina cancellata novou formou vyjadřuje religio-královskou ideologii (důraz na sepjetí Božího a císařského majestátu, což přímo navazuje na Porphyriovy oslavné básně na Konstantina Velikého).
Prvním nám známým imitátorem mřížkové techniky je Venantius Fortunatus, jeden z nejznámějších básníků, skladatelů hymnů na merovejském dvoře v 6. století. Venantius proslul svými písněmi o svatém Kříži, napsanými k příležitosti zaslání relikvií Justinianem do Poitiers, kde byl Venantius sekretářem a později biskupem. (obr. 22) Mezi písněmi je několik vizuálních básní, které různým způsobem ztvárňují figuru kříže (z kapitálek tvořený tlapatý kříž, kříž ondřejský a řecký dohromady tvořící hvězdu - kříž sv. Tomáše, a řecký kříž lemovaný kosočtvercem). Přitom písmena obrysu figury tvoří druhý plán básně, vnitřní verše, akrostichy, mezostichy a telestichy.
Po celý středověk je velmi výrazná role knihy jako komplexního uměleckého objektu. Hodnota knihy jako liturgického vybavení, stejně jako nástroje poznání, vyžadovala precizní spojení písma s obrazem. Tento ideál knihy je asi nejvýraznější, jak píše Rypson, „v arcidíle vizuální literatury karolínské doby", proslulém Liber de laudibus sanctae crucis (Kniha o chvále sv. kříže) od Hrabana Maura, opata kláštera ve Fuldě a později arcibiskupa v Mohuči. Hrabanus píše svůj „Liber" okolo roku 815, dodnes tato kniha udivuje mistrovstvím celkového provedení (obr. 23). Skládá se z 28 pravoúhlých mřížkových básní, prologu a věnování (ty jsou také ve formě carmina cancellata). Vedle již známých „vplétaných" veršů zavádí Hrabanus výraznou inovaci: do čtyřúhelníku základního textu je vkreslena figura (např. postava císaře v dedikační básni), jejíž kontura dává vlastní, autonomní text.
Nejsou to již prosté linie mezostichů, ale úplný obraz symbolů a postav, dovolující spojení textu a miniatur. Úvod knihy tvoří báseň s Hrabanovým jménem (to v kryptografické podobě vyjadřuje copyright) a pak následuje celá série mřížkových básní s vepsanou figurou ukřižovaného Ježíše, andělů či s křesťanskými kryptogramy; vyskytují se tu i palindromy (např. oro te ramus aram ara sumar, et oro - asi ve smyslu „abych byl vzat jako ratolest na oltář, modlím se"). Osou každého z útvarů je již tradičně kříž, dokonale zakomponovaný v daném formátu. Je to zároveň modlitba, hymnus i cvičení v systematické teologii. Všechny básně skrývají numerickou symboliku, na kterou se figurativní kompozice odvolávají, a kterou komentují. Popisují tak tajemství sedmi svátostí, čtyř elementů, devíti andělských hierarchií, čtyř stran Domu Božího, čtyř ctností, dvanácti měsíců atd. - celou symbolickou encyklopedii duchovního světa. Básník tvoří osobitý „univerzální jazyk", spojující číslo, obraz a slovo do jednoho celku.
Básně typu carmen cancellatum nalezneme také ve španělském kodexu Vigilanus, pocházejícím z kláštera San Martin v Albedě. Nazývá se podle pisatele, který ho vytvořil v letech 974 - 976. Ve sbírce najdeme šest Vigilianových vizuálních básní. Pět je mřížkových básní s komplikovanými verši vepsanými do figur kříže nebo palmy jako vzývání sv. Trojice, Marie, archanděla Michaela, sv. Kříže a sv. Martina. Šestý text je jednoduchá labyrintová báseň (obr. 24) ukončená modlitbou ke sv. Martinovi, patronovi kláštera (odprostřed čteme větu: Ob honorem Sancti Martini = Ke cti svatému Martinu).
Jak je vidět, možnosti mřížkových a labyrintových básní nejsou neomezené a autoři postupně začínali upadat do stereotypu formy i obsahu, opakovali a obměňovali jen už objevená schémata. Kromě vybroušeného jazyka plného slovních hříček a mistrně zvládnutého umění akrostichu nepřinášejí nic nového.
Po celý středověk se ale labyrintové básně objevovaly a byli velmi oblíbené, často jako idea nebeského Jeruzaléma, Ráje; centrální labyrinty v sobě implicitně skrývají znak kříže. Velký návrat a rozvoj této formy nastane v baroku. Carmina cancellata mají i nadále své napodobitele a tvůrce, Hrabanus Maurus však zůstává v této technice nepřekonán.
03.2 Abstraktní kaligramy
V 11. a 14. století se masivněji objevují nové formy, které se už vzdalují mřížkovému typu, a jde spíše o abstraktní obrazce s kaligrafickým charakterem.
Básně obkreslují pouze konturu zvoleného tvaru, bez vyplnění textem (jakoby nedokončená carmen cancalatum). Tento nový přístup reprezentuje například báseň připisovaná Petru Abélardovi (počátek 12. století). (obr. 25) Skládá se ze dvou kol, kterými prochází hexa- a pentametrické verše. Fascinující archetyp kruhu navíc podtrhávají zvýrazněná písmena "O", které vytváří grafické i významové uzly básně. Útvar znázorňuje mystérium eucharistie a ztělesnění Slova. Obdobně tvoří i dánský duchovní, Jacobus Nicholai de Dacia. Okolo roku 1363 skládá Liber de distinctione metrorum (Kniha o rozlišování metrické poezie), epitaf pro zemřelého muže anglické kněžny. (obr. 26) Vedle artistních klasických básní je tu celá série vizuálních literárních útvarů jako trojúhelník, koncentrická kola, čtverce, hvězdy a jejich kombinace.
Pro nadcházející renezanci je příznačný zvláštní druh zobrazení, tvořící formy vizuálních poetických textů - tzv. „umění paměti". Má vztah ke scholastickému chápání Bible a zabývá se jím Raymond Lullus, katalánský spisovatel, filosof a mystik. Lullus se domníval, že by např. k přesvědčování muslimů o pravdivosti křesťanství mohly sloužit mechanické pomůcky (myslící stroje), jejichž pomocí by se tvořily vždy pravdivé věty. Navrhl několik verzí, většinou soustředných kruhů, které se daly otáčet kolem společné osy a na nichž byly po obvodě napsány různé pojmy a výroky. Otáčením kruhů se daly sestavit různé složené výroky. (obr. 27) Svoji metodu a spis o ní nazval „Velké umění" (Ars magna) a uveřejnil kolem roku 1275. Základní myšlenka měla později živnou půdu u Giordana Bruna i samého Leibnize, i když samotné „absolutně pravdivé verše" Lullova systému jsou velmi pochybné. Krom toho jsou tyto logické variace textu paralelou konkrétní poezie např. Jiřího Valocha a básní generovaných počítačem.
03.3 Mimokřesťanské vlivy
První vizuální texty, vycházející z hebrejské tradice, vznikaly ve 12. století. Tato díla souvisela s kabalistickou magií písmen a číslic. Mystická škola kabaly dosahuje jednoho ze svých vrcholů ve Španělsku ve 13. století. Kabalistické vizuální kreace mají velmi komplikovaný význam. Jedním z nejstarších takových textů „Žití světa, který přijde", pochází z dílny Abrahama ben Samuela Abulafia (obr. 28) a Mosese Cordovera (obr. 29). Jde o mystické příkazy zapsané v soustředných kruzích, nad nimiž měli jeho žáci meditovat.
Kabalistické chápání řeči a písma má vliv krom jiného i na středověké labyrintové básně a carmina cancellata.
Vzhledem ke středověké vizuální poezii se zdá být podstatná také tvorba islámu. Ve 13. století do evropské vědy pronikají překlady vědeckých a filozofických děl arabského světa. V této době se objevují první vizuální básně, které vyrůstají na základě arabské kaligrafie a ornamentiky. Každé z arabských písmen, samo původně kaligramem, má mimořádnou schopnost přizpůsobovat se nejrůznějším tvarům a kaligrafickým obměnám. Arabské nápisy, citace Koránu, modlitby, magická zakletí, svatá jména Alláha a Mohameda často přijímají podobu zvířat, ptáků, postav, mešit apod. Převládají tu rostlinné motivy, např. perské chazaly jsou kompozice, jejichž tvary dávají textu hlubší náboženský či filosofický podtext (obr. 30).
Souběžně s vizuálními texty, které vznikaly v Evropě, se rozvíjela vizuální literatura i v krajinách Dálného Východu. Chybějí však výzkumné poznatky na toto téma, a proto (jak už bylo zmíněno) se najisto neví, jestli tato tvorba vůbec ovlivnila díla vznikající v rámci evropské kultury.
V Indii vedla dlouhodobá a bohatá tradice vizuálních básní ke vzniku specifických forem, které navazovaly na hinduistické posvátné texty, védy. Indické básně středověku, které se dochovaly v sánskrtu, prákrtu, jazyku hindi a gujarati, nabývaly rozmanité tvary (květ lotosu, kruh - čakra, svastika, meč, hudební nástroje apod.). (obr. 31) Tyto texty, včleněné do předkreslené-ho tvaru, se vyznačovaly strofickým uspořádáním řádků - co řádek, to sloka. Prvním tvůrcem vizuální poezie v Indii je legendární básník Walmiki.
V Číně se vizuální poezie pěstovala především v době dynastie Sung (960-1296) jako učená zábava pro vybranou společnost. Populární je hui-wen, obměna palindromu s vizuálním tvarem. Nejznámější vizuální básní z tohoto okruhu je básnická skladba vyšitá na kousku látky od autorky Su Hui, manželky vysokého dvorního hodnostáře. (obr. 32) Čtverec z 841 znaků se dá číst různými směry a zvýrazněné znaky tvoří akro-, mezo- a telestichy, jak to známe z evropských carmina cancellata.
POZNÁMKY:
Scholastika se snažila o rozumové podepření církevních dogmat. Zakladatelem scholastiky byl anglosaský mnich Alkuin, kterého povolal Karel Veliký po tom, co se zhrozil nad úrovní vzdělanosti panující mezi kněžstvem. Alkuin zorganizoval klášterní školu, která udala směr středověkého vzdělání. Učilo se septem artes liberales - sedmi svobodným uměním, které rozdělil na: trivium - gramatika, rétorika, logika; quadrivium - aritmetika, geometrie, astronomie, hudba. Scholastika je spjata s učenými disputacemi a vznikem univerzit v Evropě.
Scholastický filozof vidí svět jako Knihu, v níž Stvořitel odhaluje člověku božskou harmonii stvoření.
Velké umění, Figura A. Podstatná jména: Magnitudo - Velikost; Duratio - Stálost; Potestas - Moc; Sapientia - Moudrost; Voluntas - Vůle; Virtus - Cnost; Veritas - Pravda; Gloria - Sláva. Přídavná jména: Bonum - Dobré; Magnum - Velké; Durans - Stálé; Potens - Mocné; Sapiens - Moudré; Volens - Chtějící; Virtuosum - Ctné; Verum - Pravé; Gloriosum - Slavné
1. variací nám vzniknou verše:
Velikost je dobrá, / Stálost velká. / Moc je stálá, / Moudrost mocná. / Vůle je moudrá, / Ctnost je chtějící. / Pravda je ctná / Sláva je pravá.
A takto se dají daná slova kombinovat až na celkem 81 veršů.
Části Lullova systému mají své ekvivalenty v náboženství židovském a muslimském, především v kabale, jejíž stěžejní dílo Zohar vzniklo ve Španělsku v Lullově době. Umberto Eco o tom píše: „Lullova vize se již blíží magickému a kabalistickému cítění a předjímá renezanční platonizmus."
Ve svém výkladu Lullovy kombinatoriky poukazuje N. Hartmann také na další gnoseologickou souvislost, jež vede od Platóna přes Plotina, Lulla k Descartovi a Leibnitzovi: „O bezcennosti schématismu v ars magna není třeba ani mluvit. Je ale zřejmé, že ústřední myšlenku lze od tohoto schematismu oddělit. A vskutku toto oddělení přijde samo od sebe, jakmile se začnou analyzovat vnitřní vztahy."
Dahlberg, I.: Základy univerzálního pořádání znalostí. DGD, Frankfurt n. Mohanem. 1974.
Eco, U.: Umění a krása ve středověké estetice. Praha, Argo 1998, str. 133 - 135.
Islámské zobrazování - kvůli striktnímu zákazu (mimetického) zobrazování lidí a zvířat, které by mohlo přivést věřící zpět k modloslužbě a uctívání neživých předmětů, islámské umění rozvinulo unikátní formy: geometrii, abstraktní arabesky, květinové motivy a kaligrafii.
Jean, G.: Písmo paměť lidstva. Martin, Slovart 1994, str. 164.