10 - Experimentální poezie Ralfa Mošta
10. Vlastní tvorba10.1 Obhajoba osobních přístupů
Poslední kapitolu bych rád věnoval své vlastní tvorbě. V zásadě pracuji se všemi typy experimentální poezie:
1) Vizuální básně - viz především projekt Obraz jedna báseň. Využívám inspirace z historie vizuální poezie, ale má cesta nebyla kontinuálním navázáním.
Zkoušel jsem klasické kaligramy, aniž bych znal Apollinaira, vytvářel jsem typogramy, aniž bych znal Gomringera či Havla (obr 164, 165). Reagoval jsem i na formu „exotických" písem, formu SMS zpráv, plakátu, graffiti či dětského písma. Teprve při dalším studiu literatury jsem s radostí zjistil, že moje pole zájmu není tak úplně pole neorané.
2) Konceptuální básně (básně-hry, návody) - rozvíjejí poetický nápad a snaží se „vtáhnout" čtenáře do děje. Jsou to interaktivní básně, kdy bez aktivity čtenáře báseň není hotová (obr 166). Někdy využívám i fyzikálních vlastností k dotvoření básně (např. optické klamy, obr 167). Nechávám prostor pro čtenáře-diváka, nenechávám vše vyřčeno a explicitně provedeno, ale je tu prostor pro hledání a nacházení dalších vrstev. Čtenář mnohdy smysl sám pro sebe musí vytvořit, rozluštit (což platí obecně pro experimentální tvorbu).
3) Fónická a akční poezie - zde se dostávám často z jedné oblasti umění do jiné. Vznikají i cykly, kdy z vizuální básně se dá abstrahovat „normální" báseň k recitaci, nebo fónická báseň k performanci, nebo naopak. Např. báseň „Na počátku-dle Fausta" (str. 137) je příkladem básně-partitury k fonetické realizaci. SLOVO jako ztělesnění Boží podstaty je zároveň jako mocný ČIN. Slovo by mělo vyvolat čin, pokud má vydat dobré ovoce. Tím se dostávám k přesahu do akčního umění. Mé kreace sice nejsou příliš odvážné a novátorské (nezapojuji ani příliš často neartikulované zvuky těla jako ve fyzickém básnictví, nebo nepořádám neobvyklé happeningy), směřuji spíš k co nejjednodušší realizaci s jasným zvukově-tělesným výrazem, jde mi i o interakci s publikem. Nejsilnější ale je, když to, o čem básním, opravdu prožívám, když demonstruji svou poezii svým životem.
Ve své experimentální tvorbě se snažím vrátit k obsahu. Není to ideologie, nejsou to fráze, jsou to mé zkušenosti, reakce na můj osobní život s Bohem a mezi lidmi. Snažím se dát básním život - nejsou to jen estetické struktury; básně mají potenciál měnit kulturní ovzduší, a měnit myšlení a tedy i životy (v tomto se více vracím k ideálům předválečné avantgardy). Proto se snažím, aby mé básně nebyly asémantické, nechci dál rozbíjet formu. Tím ovšem vzniká u mě nebezpečí návratu k popisnému symbolismu a k přílišné svázanosti formou. Vědom si těchto úskalí, pokračuju v tendencích, které nastolila experimentální poezie 60. let. Pohybuji se na hranici „adorace Nevyslovitelného", ale vždy se vracím zpět do pásma srozumitelné poezie. Věřím totiž, že ona nevyslovitelná „Nicota", ke které básníci často upínají své síly, je ve skutečnosti konkrétní reálný Bůh, tak jak se představil v Ježíši Kristu. „Nic" bylo obsahem asémantických básní, „Bůh" je proto obsahem mých sémantických básní.
Tato generalizace je samozřejmě vyhrocená. I v asémantických básních je obsah - může to být „nic", ale také „všechno", může to být dokonce i Bůh. V mé poezii je toto oproti abstraktním asémantickým kreacím jasně definováno, dokonce až tak konkrétně, že se např. jasně přiznávám k učení o Svaté trojici (je jen jeden Bůh, ale tvoří společenství jako Bůh Otec, Bůh Syn - Ježíš Kristus a Bůh Duch Svatý; podobně jako např. voda je jen jedna substance, H2O, ale funguje ve třech skupenstvích). Tím vlastně chtě nechtě vylučuji absolutní volnost v interpretaci - nelze např. sloučit Boha z mých básní s Absolutnem zen-buddhismu. Když např. cituji z čínského překladu Janova evangelia, že „na počátku bylo TAO", tak tím vůbec neztotožňuji taoismus a křesťanství - naopak, TAO je něco jako naše nevyslovitelná Nicota, Absolutno, které se nedá pojmenovat, ke kterému lze pouze směřovat; když se ale (celkem odvážně) TAO použije místo pojmu „Slovo" (v originále Logos), což označuje Krista, beztvaré TAO najednou dostalo konkrétní rysy a přestalo být libovolnou cestou k Absolutnu - Kristus je tou jedinou cestou. Tím pádem se odkláním od soudobého postmoderního ladění experimentální poezie.
Tvořím věty, nepoužívám ale nikdy příliš slov; svou poezii buduji z několika málo vztahů a ty nechám působit v syrovém stavu, nebo je ještě dál rozvíjím (např. vizuálními zásahy nebo při fónické realizaci). Těch několik slov či vět je přitom vždy výsledkem procesu zrání a broušení.
Nerozbíjím už dál skladbu vět - interpunkční znaménka a velká písmena jsou pro mě kolikrát důležitými faktory ve verších. Interpunkce a syntax má napomáhat k porozumění.
Někdy se snažím najít i univerzální výraz fungující mezinárodně (obr. 169, str. 145). V básních s duchovní tématikou nepropaguji jednu jedinou církev, proto volím i v tomto ohledu neutrální výrazy a obrazy. Nakonec se také vyvaruji gendru v používání rodů, aby mohly mé básně-obrazy zapadnout do srdce jak muže, tak ženy:-)
V důrazu na jasnou sémantiku svých experimentálních básní mám asi nejblíž k typogramům Václava Havla, který je má buď laděné obecně humanisticky, nebo politicky. Rád zpracovávám i básně jako dialog s jiným básníkem (obr. 170). Navíc mi jde i o celkovou prezentaci básně-obrazu, takže s celkem básně pracuji jako s výtvarnou kompozicí, v poslední době dělám i více grafických variant jednoho námětu (obr. 171).
Některé básně-obrazy, básně-hry či akční básně jsem měl už možnost prezentovat v časopise, na poetických workshopech, na mládežnických konferencích a při bohoslužbách. Některé pokusy se ukázaly jako slepá cesta, některé vydaly už své plody. Životné mi přijdou hlavně ty kreace, které jsou multifunkční a otevřené k variacím.
10.2 Svatba jedna báseň
„Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu."
(Bible, List Židům 13,5)
Hluboká myšlenka, která je z lidského pohledu až příliš troufalá. V biblickém kontextu to však říká Bůh svému lidu a obecně člověku. Tento verš však funguje i pro závazný vztah člověka k člověku - nejvíce to platí pro muže a ženu v manželství. Tento verš byl ideou naší svatby. Z počátku jsem chtěl použít motiv básně Milostný trojúhelník, ale měl jsem představu jednotného vizuálního stylu ve čtvercovém formátu (obzvlášť kvůli velkému obrazu do sálu kostela a svatebnímu oznámení).
Od prvního konceptu svatební básně jsem uvažoval nad multifunkční vizuální básní. Snažil jsem se, aby text a obraz žily na sobě nezávislý život - vizuální báseň může fungovat k recitaci (jako svatební slib) či jako píseň; v obraze se obohacuje o nové rozměry, stává se komplexnější a její výklad hlubším. Zcela jinak také působí intimní malá grafika svatebního oznámení a jinak nástěnný obraz, který by dokonale zapadl do prostoru evangelického sálu (obr. 172), adekvátně by fungoval jako obraz oltářní (několik měsíců po svatbě jsem ho však musel deinstalovat kvůli původnímu obrazu).
V této vizuální básni jsem objevil nový druh syntaxe, víceméně nový druh „rýmu". Jeden řádek se zde vazbí s druhým v písmenu „N" a v dalším řádku už funguje otočeno o 90 ° jako písmeno Z. S nadsázkou bych řekl, že vzniká „grafický rým" či spíše „grafická asonance".
Ze svatby jsme si udělali umělecký happening. Podle základních barev použitých v básni-obrazu jsme sladili vše do červeno-bíla. Náš svět se tak na jeden den pro nás stal krásnou básní. To bylo však spíš vedlejším produktem, než cílem. Svatební happening zvolna přešel do osobní performance všedního dne a z každého dne se společně snažíme tvořit nevšední experimentální báseň. Jsme stále otevřeni pro nové podněty.
Tato báseň-obraz nadále funguje jako součást designu našeho bytu (obr. 173). Nadále nám krom jiného připomíná naše rozhodnutí pro závazný vztah (zvlášť mě, a zvlášť když procházíme „temným údolím" - připomíná mi Boží trpělivou bezpodmínečnou lásku k nám, to je stále inspirací milovat a vydržet; s Boží pomocí mohu vyznat: „Nikdy se Tě nezřeknu," aniž by to bylo naivní). Na tomto „projektu" jsem dokázal dostat ze spojení básně a obrazu téměř maximum a přitom tento poetický nápad úplně nevytěžit.
10.3 Obraz jedna báseň
Nyní krátce k výběru 14 básní z mé vlastní vizuální poezie. Většina vznikala postupně v letech 2002-2007 při mém experimentování na hranici literatury a výtvarna, několik jsem jich složil v roce 2008 speciálně pro dotvoření celku (Na počátku-mezinárodně, Na počátku-dle Fausta, Slovo poznáš po ovoci, Důkaz). Paralelní linií k vizuálním básním ve sbírce jsou mé klasické básně a citáty (od jiných básníků a z Bible), které dokreslují obraz-báseň, nebo k němu tvoří další významovou vrstvu. Ve sbírce jako celku rozvíjím obzvlášť myšlenku tvoření ze slova - ať už jako lettristický přístup ve výtvarném umění (slova se stávají materiálem obrazu), ať už jako teologické východisko/námět (Slovo se stává hybatelem celého vesmíru, Slovo se stává tělem v Ježíši Kristu).
V cyklu se také opakuje motiv červeného „víru vášní" či „víru života" ze Svatby jedna báseň. Vnáší do čisté černobílé sazby prvek informální náhody, živelnosti a častokrát vytváří barevný akcent.
Používám různé typy písma - ručně psané, strohé hranaté, bezpatkové alá „Valochova" Futura i krásné patkové písmo Ovčáčkova typu. I podle použitého písma básně uvnitř celku tvoří různé cykly.
Pět básní-obrazů má svoji realizaci na velký formát, všechny se dají převést do barevného formátu 24 x 24 cm (obr. 174), nebo jako červeno-černobílá grafika do rámu 19 x 19 cm (s vnitřním rozměrem 11 x 11 cm). Devět vizuálních básní funguje také jako básně fónické - kromě zhudebněné svatební básně mi asi nejzajímavější (a nejpřesnější co do navázání na vývoj fónické poezie) přijde Na počátku-dle Fausta (viz audiobásně). Vtipný mi přišel nápad na akční realizaci básně-obrazu „Duše", kdy jsem při recitaci zvedal lavór naplněný konfetami (každý si ovšem myslel, že je v něm voda), který jsem uprostřed básně „vylil" do publika.
Experimentální je nakonec i forma sbírky jako knihy - jednotlivé básně-obrazy jsou pojaty jako originální grafiky na samostatných listech a jsou uloženy v obalu od CD (každý čeká, že tam bude kompaktní disk, ale uvnitř najde vizuální poezii; jaká škoda:-).
Doufám, že každý příznivec experimentální poezie si v tomto mém projektu najde něco pro sebe, co dokáže oslovit, zaujmout. Myslím, že se mi zde podařilo harmonicky propojit různé formy a cíle konkrétistů od starověku po současnost.
POZNÁMKY:
Ralf Mošt - básnický pseudonym vzniklý téměř dadaistickou cestou. Poprvé jej použil můj přítel od dětství, Bořivoj Marek, při natáčení parodie na známou talkshow (pomocí magnetofonu). Hledali jsme zajímavé umělecké jméno pro jednoho z hlavních hostů, aby bylo rychlé, rázné a šťavnaté, potrhlé a životné zároveň. Po sadě absurdních jmen typu Trupoč Votrdel, Leček Semerád či Rým Meluzín Bóřa vyslovil jméno „Ralf Mošt", to se okamžitě uchytilo a zcela jsem se s ním ztotožnil. Tento pseudonym používám po šest let i ve volnočasové práci s dětmi, a ty už mi neřeknou jinak:-)
Vždy jsem miloval češtinu nejen jako prostředek komunikace, ale i jako estetický materiál. Asi od páté třídy jsem skládal hravé básně a písničky, většinou nonsensové. Na střední škole jsem se stal křesťanem a to výrazně ovlivnilo i mé estetické vnímání. Začal jsem zhruba před devíti lety s experimenty s vizuální formou básně, protože jsem cítil, jak je samotná psaná báseň kolikrát bezmocná, že na sebe nedokáže strhnout pozornost v dnešní vizuální a interaktivní době. První pokusy byly hodně naivní jak po obsahové, tak po formální stránce, některé nápady ale vykrystalizovaly - např. téma spirálového labyrintu s cílem v Ježíši, které se v průběhu let co do šířky podstatně změnilo (srovnej tuto starou verzi s básní na str. 134), naproti tomu téma kardiografu Voláni srdce zůstalo téměř v původní podobě z roku 2002. Posléze mě velmi obohatilo setkání s experimentální poezií ve vyšších ročnících střední školy.
Např. poslední akční báseň jsem realizoval se svou manželkou Rut na svatbě našich známých v červnu 2009. Vychází z vizuální básně (obr. 168), mluví o přibližování se k sobě v čase a prostoru, zároveň je to ilustrace duchovní cesty k Bohu. Já představoval mužskou dráhu, Rut, představovala ženskou dráhu (jak jinak:-). K tomu jsme navíc zvolili hudební podkres, část Andante Ges-Dur od Franze Schuberta (to tvořilo další časovou linku, životnou a přitom jemnou, dynamickou jako náš vztah). Tento „Gesamtkunstwerk" se odehrával v sále evangelického kostela; na začátku jsme já a Rut seděli zhruba uprostřed sálu, v lavicích na kraji u zdi, každý na opačné straně. Když nastala naše chvíle, zvedl jsem se já a zvolna kráčel uličkou podél zdi směrem k oltáři a přitom recitoval svoji polovinu básně. Před oltářem jsem se zastavil a čekal, vtom se zvedla má žena, zvolna kráčejíc recitovala zase svoji polovinu básně, před oltářem skončila a tuto kreaci jsme zakončili objetím. Na první pohled až banální realizace, ale každé slovo touto prostorovou akcí bylo podtrženo fyzicky (dráha kroků, splynutí v objetí, oltář jako místo setkání s Bohem - písmeno O, které je vrcholem básně je obsaženo i v Oltáři a v Objetí) a navíc každé slovo získalo váhu i z naší osobní zkušenosti. Už jsme zjistili (a stále zjišťujeme), že vrchol manželství není pouze ve fyzickém splynutí (i když báseň má i tento možný sexuální podtext), ale v cestě k Bohu, na níž se vzájemně doprovázíme. Vzájemné splynutí nastává, když si rozumíme i beze slov - to je paralela k Flusserovu pólu mlčení jako vrcholu poezie. A dokonalé porozumění nastane až u Boha v Nebi.
Adorace je pro mě modlitbou, rozhovorem s nekonečným Bohem. To je často pro ostatní nesrozumitelné - není možné vyslovit nejhlubší osobní zkušenost s Bohem. Je však možné se o to všemi dostupnými prostředky alespoň pokusit. Proto se z vrstvy adorace vždy vracím zpět do vrstvy poezie, protože mi nejde o to zachytit jen pro sebe nějakou myšlenku, pocit, zkušenost, ale chci se ji zachytit i pro ostatní. Proto hledám srozumitelný a působivý jazyk. Někdy je nutné použít výraz z Bible či církevního prostředí, který není obecně běžný, ale většinou mířím k obecně platným a obecně srozumitelným pojmům. Ovšem nelze se rozpliznout do „všeobjímající srozumitelnosti" a ztratit ostrost výrazu (např. pojem „hřích" ve společnosti ztratil svou konotaci smrti, má spíš příjemné konotace ve smyslu „užívat si" - kvůli tomu však tento výraz nevyškrtnu; kde je to vhodné, však použiji přiléhavější opis - promarnění smyslu života, minutí cíle existence (hebrejsky chátá, řecky hamartía = minout se cíle, ztratit se, provinit se).
K výběru tohoto verše mě také inspiroval rozhovor s pedagogicko-psychologickou pracovnicí, básnířkou. Přirovnala můj vztah k Rut k pohádce o mladíkovi, který šel vysvobodit princeznu ze zakletí. Dostal jedinou radu, jak zakletí zlomit: ať se děje cokoliv, nepusť ji! Princeznu chytil jako laň v lese, proměnila se v hada, potom v saň, nakonec v ježibabu. Mládenec, ač se bál či štítil, vydržel a nepustil. Poté se ježibaba proměnila v krásnou dívku, která škemrala: „Díky, zachránil jsi mě, už mě pusť!" A tohle bylo pro mládence nejtěžší, najednou nevěděl, jestli jí má věřit, jestli je kletba opravdu zlomena, nebo jestli ji má držet dál. Nebyl si jistý, tak ji držel dál, i když brečela, pak ječela, až dostala hysterický záchvat. Pak zahřmělo, dívka se proměnila v nevěstu a bylo jisté, že kletba je zlomena a mládenec získal ruku princezny. Tuhle pohádku mi vyprávěla jako podobenství o mém vztahu s Rut. Rut, ač vypadá velmi silně a sebevědomě, je křehká žena a potřebuje cítit od muže bezpodmínečné přijetí a bezpečí. Ať se tedy děje cokoliv, ať se Rut jakkoliv změní, ať to s ní bude jakkoliv těžké, musím ji podržet a nevzdat se jí. A to platí, dokud nás smrt nerozdělí. Jedině tak získám Rutino srdce vždycky zpět.
Na velkém „oltářním" obrazu se oproti skice vyskytují vně čtverce slova „NIC", podél čtverce jsou „HRANICE" a uvnitř čtverce je 2x „HRA". Červený vír může znamenat vášeň, lásku či život - to všechno potřebuje bezpečné území (hranice) ke svému usměrnění a rozvoji. Pouhé hranice bez života by však byly jen vězeňskou mříží (podobné to je s řekou - kdyby neměla jasné břehy, byla by z ní potopa, pouhé břehy bez vody jsou ale jen mrtvým korytem). Manželství je tedy hra, která potřebuje hranice (to je závazek), jinak se hra propadá vniveč (každý si může dělat, co chce, ale už to není vztah). Shrnuto: Hra bez hranic je nanic...