Domů > 08 - Současnost: co s experimentální poezií?

08 - Současnost: co s experimentální poezií?

08. Současnost

Experimentální poezie nevymírá spolu s epochou jejího největšího rozkvětu v 60. letech 20. století. Vlna experimentálního echa přišla především v 90. letech. Hranice básnického experimentu se tu postupně rozvolnily, systematickou práci a racionálně vynalézané techniky nahradily místy náhodné pokusy, záliba v cizelování objeveného mechanismu či náhlá retroinspirace.

Současné experimentování není často ničím jiným než přechodem od manuální práce k práci počítačové, od psacího stroje ke klávesnici PC, od typogramů k počítačové grafice. Ostatně z obdivu k technice (zvlášť kybernetice) neoavantgardní experiment vzešel. Nová experimentální básnická tvorba si ale zachovává některá původní specifika - vynalézavost, nápaditost, smysl pro humor i absurditu, důraz na čistotu provedení. Experimentální tvorba také dokonale zapadá do současné kultury postmoderny.

 

08.1 Česká scéna

Někteří tvůrci, pro které představovala experimentální poezie 60. let jen krátkodechou epizodu, se od ní provždy odvrátili. Jiní naopak postupy dříve osvojené rozvíjeli či přicházeli s metodami novými. A jiní zemřeli...

S konkrétní poezií nadále pracují žijící autoři generace Vrhu kostek: Ladislav Nebeský (obr. 119), Emil Juliš (obr. 120), Karel Adamus či Jiří Valoch. Výtvarníci ze starší generace využívající písmo ve svých obrazech jsou např. Jiří Kocman (obr. 121), Dalibor Chatrný (obr. 122) a „lettristický nezmar" Eduard Ovčáček. Ze slavných experimentálních autorských dvojic zůstaly Bohumila Grögerová (Josef Hiršal zemřel roku 2003) (obr. 123) a Běla Kolářová (Jiří Kolář zemřel roku 2002).

Krátce se teď zastavím u nejvýraznějších soudobých autorů pokračujících v linii experimentální poezie z let šedesátých.

 

Jiří Valoch. Od vizuální poezie přes akce, land-artové práce a mail-art z let sedmdesátých, přes koncepty, poezii a textové instalace z osmdesátých a devadesátých let až do dneška prostupuje Valochovy práce několik konstant. Patří sem důsledná práce s konkrétním prostorem, který může mít podobu prostoru galerie, rozměru knižní stránky nebo svazku o několika listech, pohlednice nebo strukturní podobu básně. A za druhé je to maximální redukce vizuálních prostředků a významů. S nástupem digitální sazby začal Valoch místo strojopisu používat písmo Futura (jako představitel stutgarttské školy, Valochův přítel Hansjörg Meyer). Jednoduchý bezpatkový font působí současně i nadčasově. Nad obsahem si Valoch cení vztahu - mezi viděným a myšleným, textem a kresbou, zaplněným a prázdným prostorem. Valoch pracuje konceptuálně v tom smyslu, že počítá s dotvořením v mysli diváka, v jeho vnitřní řeči a představách. Ve svých posled-ních pracích proměňuje Valoch interiéry galerií v poetickou architekturu či krajinu (obr. 124).

Eduard Ovčáček. Obdivuhodné je, jak dovede Ovčáček zůstat spjat s fenoménem, který považuje za klíčový pro celou naši kulturu, i že dovede nalézat vždy nová řešení, jak svůj zájem o písmo přehodnotit. Souhrn své vizuální poezie vydává ve sbírce Lekce velkého A (1962 - 1993). Od konce 60. let se jako jeden z mála věnuje sítotisku jako umělecké grafické technice. V posledních letech se Eduard Ovčáček soustřeďuje na možnosti další technologické inovace - počítače. Jeho výchozími materiály jsou zase texty, buď nově napsané, nebo citace a parafráze starších realizací. Ty i ony je možno pomocí počítače transponovat neuvěřitelnými způsoby, počínaje objevováním sérií barevných variant přes kombinace několika sekvencí až po vytváření iluze prostorových útvarů (obr. 125). Asi málokdo dokázal to, co Eduard Ovčáček - ve zralém údobí svého díla objevit nová vizuální řešení, jež umožňuje pouze ta nejaktuálnější technologie.

 

Karel Adamus. Nejdřív začíná jako „normální" básník, od konce 60. let se ale s Adamusovou tvorbou pojí termíny jako vizuální poezie, básně-objekty, konceptuální poezie, objektové metafory, vizuální metafory, minimální metafory. Ve svých metaforách využívá Adamus běžných věcí, odložených předmětů, jež staví do nových souvislostí, nechá je získávat nové významy. Vytváří cykly vizuálních a konceptuálních básní Básně obrazy (1967- 76), Cigaretové básně (1969-70), Pohyblivé básně (1970-71), Básně objekty Předmětné básně (1971-2002), Básně partitury (1973-76), Minimální metafory (1974-80), Periferní básně (1980), Flosáže (1980-92), Básně studie (1980-82), Peripatetické básně (1983-2003), Větrné básně (1983-2007) (obr. 126). V mnohém navazuje na evidentní poezii Jiřího Koláře. Sám říká: „Nikdy jsem se nepokoušel o nabytí nějakých zvláštních technických dovedností, východiskem je mi tradiční poezie, kde papír a tužka postačí. Ve své vizuální poezii se snažím pracovat takovými technikami a materiály, aby to mohl dělat každý."

 

Nová generace českých „experimentátorů" tvoří jednak Klub konkrétistů 2, navazující na stejnojmenný spolek založený roku 1967, jednak to jsou nezávislí tvůrci nezacílení jen na vizuální či konceptuální poezii. Namátkou bych zmínil tyto autory: Michal Šanda (obr. 127), spisovatel, vizuální básník a tvůrce básní-objektů; Michaela Thelenová (obr. 128), výtvarnice, fotografka a grafička, využívající ve své konceptuální fotografické tvorbě ovládací prvky Windows (zajímavý je také její přepis Legendy o svaté Kateřině formou SMS); Josef Štochl (obr. 129), literární teoretik, básník a překladatel, zabývající se zejména versologickými rozbory; Norbert Holub (obr. 130), básník, publicista, a lékař, který své básně vpisuje do lékařských a jiných formulářů.

A nakonec se zastavím u přechodu od fónické poezie k zvláštní akční poezii, již tvoří Petr Váša, literát, výtvarník, skladatel a fyzický básník. Jeho „fyzické básnictví" vyjadřuje literární, hudební, pohybové a výtvarné inspirace pouze hlasem a tělem sólového performera (viz audioukázky CZ 05-07). Váša složil také dvě experimentální opery.

 

08.2 Zahraničí, intermedia

Neoavantgarda 60. a 70. let byla jednoznačně interdisciplinární: výtvarné umění se prostřednictvím happeningu a akcí stávalo divadelním představením, básnictví dominovala stránka vizuální - stávalo se uměním výtvarným. Zvuk jazyka a jeho přetváření a zaznamenávání byly novým a významným materiálem umění slovesného. Šlo také o snahu nově zachytit prostor a pohyb. A odtud už byl jen kousek ke skutečnému ztělesnění - ke zmíněným happeningům, akcím a performacím. Vznikala rovněž experimentální próza, nová hudba a nové divadlo - celá nová komplexní estetika.

Od 80. let do současnosti výrazný interdisciplinární čili intermediální charakter experimentální poezie přetrvává. Z poválečných světových autorů pokračují v tomto směru např. přední francouzský lettrista Maurice Lemaître (obr. 131), Italové Ugo Carega či Arrigo Lora Totino (obr. 132), a mnozí další, silná je v tomto směru stále experimentální poezie brazilská (obr. 133). Rakouský básník Gerhard Rühm rozvíjí nadále fonetickou a akční poezii. Neobvyklé už nejsou instalace z písmen ani v galerii, ani v krajině (obr. 134) a objevují se i návrhy na lettristickou architekturu (obr. 135). Také se rozvíjí malba na tělo, tzv. body-art, i jako poetické poselství pomocí kaligrafie (obr. 136 a obr. 163). Nic neobvyklého už nejsou ani básně-objekty. Pozoruhodné jsou např. lettristické kreace současného španělského sochaře Jaume Plensy (obr 137). Od 7. ledna do 30. června 2009 na náměstí Jana Palacha v Praze vystavuje sochu s názvem My (všichni). Je vytvořena z ocelových písmen řezaných laserem do tvaru sedící postavy, která je zepředu otevřená. Plensa ve svém nejnovějším díle poprvé vytvořil báseň-objekt, který se skládá z písmenných znaků různých jazyků: latiny, hebrejštiny, arabštiny, ruštiny, hindštiny, řečtiny, čínštiny a japonštiny. Podle autorových slov je to znak naděje v mír a porozumění mezi všemi národy na světě. V podobných skulpturách často spojuje písmo s transparentními materiály, světlem a akustickými prvky.

Začalo víc a víc platit, že umělcem může být každý (Boudník) a že svět může být básní (Nezval). Důležitější je nápad než dokonalost techniky (jak to hlásá konceptuální umění), a tak se v kulturně vyspělých zemích snaží realizovat své poetické nápady široké spektrum lidí. Umění se dostává z galerií na ulice (obr. 138), na zdi domů, vzniká celá subkultura street-artu a s rozvojem komunikační techniky hlavně na internet. To platí i pro experimentální poezii.

Prostředí internetu je jako stvořené pro intermediální kreace zvláště s písmem. Na internetu existuje spousta audiovizuálních hypertextů, kde obraz i zvuk reagují na podněty „diváka" u klávesnice. Jsou to do jisté míry „virtuální performance".

Využití principů, které objevila experimentální poezie, je v éře internetu velmi široké. Těžko však říct, co ze současných experimentů opravdu zakoření a vydá dobré ovoce - to ukáže až čas.

 

08.3 (U)žité umění

Lettristické principy se také staly součástí naší vizuální kultury obecně. Oděvní průmysl používá vzory písmen jako abstraktní estetické skvrny, oděvy se podobají kolážím, nebo se písmena loga/názvu firmy ztrácejí v celkovém abstraktním tvaru (obr. 139). Před nástupem lettrismu toto nebylo představitelné. To samé platí i pro design ostatních výrobků denní potřeby.

Jsou tu k vidění i interiéry pracující s písmem jako estetickou skvrnou, která může, ale nemusí mít význam. Vznikají jakoby kolážované tapety, často v prostorách zaměřených na práci s písmem (knihovny, studovny, knihkupectví, nakladatelství atd.) (obr. 140).

Principy „osvobozených slov" a objevy experimentální poezie také velmi ovlivnily celou typografii, knižní tvorbu a reklamní design (obr. 141). Oblasti volné a užité tvorby se zvlášť v českém umění 60. a 70. let prolínaly jak formálně, tak časově. Užité umění plnilo roli zkušební laboratoře tvorby a bylo veřejnou galerií svého druhu (obr. 142).

 

Tímto bych uzavřel pohled na historii vizuální a experimentální poezie. Z něho jasně vyplývá, že „celé dějiny západní poezie jsou dějinami rozbití formy". Na uvolněné formě experimentálních kreací je pak krásně vidět podstata samotné poezie - podstata, bez níž je pokusem rozložený text vykuchaným a mrtvým. Podstata poezie totiž není v rýmech a verších a v básnických výrazech; poezie závisí na vztazích mezi znaky a vzniká ozvláštněním (a víceméně tvorbou nového) jazyka.

Viděli jsme, jak se kolikrát experimentální básníci všech hnutí snaží najít nový univerzální jazyk, jak se kolikrát pokoušejí spojit více druhů umění v jeden celek, jak se snaží pronikat všemi možnými způsoby z pásma srozumitelné poezie do pásma „adorace nevyslovitelného", dál až k autentickému mlčení a sloučení s Nicotou; pak teprve může vzniknout NĚCO nového a ryzího. A tak je poezie kategorií začátku (a experimentální poezie je jí o to víc), protože tvoří z „ničeho" celou básnickou realitu.

Kompletní text v PDF s obrázky a propojenými odkazy zde.

 

POZNÁMKY:

Postmoderna (postmodernismus) - základním prvkem postmoderny je pluralita názorů a jejich zrovnoprávnění, došlo nejen ke zpochybnění optimistického pohledu na historický vývoj západní civilizace, ale i pohledu na dějiny jako na proces postupného překonávání dřívějších fází. S tím je samozřejmě spojen fakt, že se tímto termínem označují často i protichůdné proudy a tím je ztížen jejich popis. Tento pojem vznikl na základě knihy O postmodernismu (1979) filozofa Jeana-Françoise Lyotarda

 

Mail-art - (dopisní umění) tvorba uměleckých děl pomocí pohlednic a dopisů adresovaných konkrétním lidem. Jako forma umělecké komunikace měl v českých podmínkách obrovský význam v době, kdy kontakt mezi umělcem a jeho publikem i mezi umělci navzájem byl ztěžován cenzurováním výstav a perzekucí autorů. V jistém smyslu mail-art navazuje na Dopis-Oceán, který Guillaume Apollinaire poslal roku 1914 svému bratrovi Albertovi do Mexika.

„Je obtížné předvídat, které z mnoha směrů, snah a metod budou výchozí pro další vývoj básnického experimentu," napsali v roce 1967 editoři dnes již klasické antologie světové experimentální poezie Hišal-Grögerová. O možnostech jeho rozvoje ale nepochybovali. Netrvalo však dlouho a zdálo se - i mnozí experimentální básníci sami tak soudí - že se literární experiment vyčerpal právě s koncem 60., případně 70. let.

Stehlíková, O.: Možnosti a podoby literárního experimentu. In: Wagon III-IV/2007. Str. 3

 

Fyzické básnictví (physical poetry) - snaha vytvářet komplexní jazyk, osobní a univerzální zároveň, originální svým propojením s tradicí. Na počátku to vypadalo jako hlasově-pohybová „animace" textů v češtině, pak jako akční poezie vytvářená z trosek češtiny, latiny, světových jazyků a umělé řeči, pak jako „ozvučená pantomima" a bezprostřední reagování na zvuky a situaci v terénu („řeč světa"), nyní jako směs toho všeho, přeložená do „trans-latinského" mýtu o Dvojčeti Z Písně (Tom Van Song), ztělesnění alternativity. Hlavními inspiracemi fyzického básnictví jsou - kromě každodenního života - jsou slovní hříčky, dějiny různých uměleckých oborů (zvlášť parodie na ruský futurismus), religionistika, psychologie a biologie.

http://www.petrvasa.cz/

 

Z hlediska historie rozvoje techniky je zajímavé spojení obrazu a textu v tzv. ASCII-art. Tato tvorba figur ze znaků standardizované ASCII sady prožila svůj boom na přelomu 80. a 90. let a sloužila k oživení grafiky na původních počítačích pracujících v MS Dosu; ze znaků se vytvářela loga, uvítací nápisy apod. Dnes je to doména emotikonů či „smajlíků" v SMS zprávách a ve spojení s počítači už je ASCII-art pouhou hříčkou, i když vznikají kolikrát technicky velmi dokonalé obrazy - kybergraffity. Ty víceméně navazují na op-art.
http://www.acid.org/info/mirror/jgs/history.html
Magellan: Kybergraffiti. In: Živel 13/1999.

 

Kompletní text v PDF s obrázky a odkazy zde.